Vesměs kladná hodnocení – tak lze shrnout názory na to, jak se v České republice podařilo zavést od roku 2008 do praxe insolvenční zákon, který nahradil předchozí legislativní podobu úpadkového práva v podobě zákona o konkursu a vyrovnání. Na úspěchu jeho aplikace se shodli ve výrazné většině vystupující na konferenci s názvem Insolvenční řízení po pěti letech účinnosti insolvenčního zákona, kterou pořádala Komora specialistů pro krizové řízení a insolvenci pod záštitou Hospodářského výboru Poslanecké sněmovny.
Kromě vrchní státní zástupkyně v Praze Lenky Bradáčové, náměstka ministra spravedlnosti Františka Korbela nebo soudce Nejvyššího soudu Zdeňka Krčmáře přispěli svými názory k tématu zejména vystupující z praxe. Značný ohlas sklidil také příspěvek přednesený jedním z řešitelů projektu Technologické agentury ČR „Vývoj transakčních nákladů českých ekonomických subjektů v insolvenčním řízení, možnosti jejich snižování na úroveň běžnou v EU pomocí zdokonalení legislativy“, který vede profesorka Eva Kislingerová z Vysoké školy ekonomické. Diskuse se pak rozproudila zejména v souvislosti se statistikami úspěšnosti vymáhaných částek a zčásti i délky řízení, u nichž se někdy prezentované výsledky vystupujících rozcházely.
Insolvenční řízení a daňové nedoplatky
„Ti brouci hrobaříci, kteří tento zákon také aplikují, jsme i my“, odlehčil úvod svého příspěvku o daňových nedoplatcích přihlašovaných finančními úřady do insolvenčního řízení Petr Taranda z Generálního finančního ředitelství. „Insolvenční řízení by nemělo suplovat vymáhání pohledávek,“ dodal. Problematická je podle jeho názoru skutečnost, že insolvenční řízení někdy přicházejí pozdě, kdy už ve firmě není žádný majetek. Z vlivů působících na výši vymožené částky v insolvenčním řízení dále zdůraznil podvodná jednání daňových subjektů, problém s doručováním písemností, omezenou možnost využívá údajů z registrů a databází, ale hlavně skutečnost, že někdy majetek postižitelný exekucí už ani neexistuje. V současné době ovlivňuje výši vymožené částky i hospodářská recese. „Kupní síla je vzhledem k nepříznivému vývoji ekonomiky nízká a někdy se ani nepodaří vydražit nemovitost,“ upozornil Petr Taranda. Sumu daňových nedoplatků přihlašovaných do insolvenčních řízení vyčíslil na 16,5 mld. korun v roce 2011, což bylo více než v předchozích dvou letech, kdy činila 14,4 mld. respektive 14,1 mld. korun.
Zaměstnancům firem v insolvenci může pomoci stát
Mzdovými nároky zaměstnanců vůči jejich zaměstnavatelským firmám v insolvenčním řízení a jejich převedením na stát, k němuž dochází za určitých okolností, se zabýval Petr Seidl z Ministerstva práce a sociálních věcí. „Když člověk nebere půl roku mzdu, chce peníze od státu,“ uvedl. To stát zajistí poměrně rychle, v řádu dní. V úhrnu podle Petra Seidla bylo už státem vyplaceno na mzdových nárocích zaměstnanců firem v insolvenčním řízení kolem dvou miliard korun. I zde hraje roli stav ekonomiky. „V roce 2009 vyplatil stát lidem z tohoto titulu 844 mil. korun, výrazně více než v letech ostatních,“ upřesnil. Stěžejní je však spolupráce dlužníka, tj. buď zaměstnavatele nebo insolvenčního správce, protože klíčové je prokázat mzdový nárok. Když to dlužník neudělá, následují sankce. Insolvenční zákon v žádném případě není prostředkem pasivní politiky zaměstnanosti, umožňuje však, aby lidem v nouzi (bez vyplácených mezd) pomohl stát.
Pozitivní posun blíže průměru OECD
Mezinárodní srovnání insolvenčních řízení patřilo k nejzajímavějším bodům prezentace výsledků výše zmíněného projektu VŠE, kterou vypracovali Luboš Smrčka a Jaroslav Schoenfeld. Podle nich se trvání insolvenčního řízení v ČR zkrátilo v průměru sice na 3,2 roky podle zjištění za rok 2010, ale je dosud stále delší než kolik činí průměr zemí OECD (1,7 roku). Nižší je také dosud výnos pro věřitele, který v ČR činí 56 %, zatímco v průměru OECD 68 %. Rovněž časový aspekt, tj. doba do doručení rozsudku, trvá v ČR 611 dní, zatímco v zemích OECD v průměru 518 dní. Zmíněn byl také relativně velmi nízký počet schválených reorganizací firem v České republice jako výsledku insolvenčního řízení. Při „záchranné“ restrukturalizaci jsou v kurzu spíše prodeje firem než jejich reorganizace.
Lhůtování práce soudů bylo úspěšné
Vysoce pozitivně hodnotil aplikaci insolventního zákona soudce Nejvyššího soudu Zdeněk Krčmář. „Tak širokou veřejnou kontrolu nemá žádná jiná agenda, ani obchodní rejstřík,“ uvedl ve svém příspěvku hodnotícím ostrý start reformy úpadkového práva v ČR od ledna 2008. Rozebíral jeho základní atributy, mj. zpřesnění a zpřísnění režimu, přísnou lhůtovost i u práce soudců, fakt, že úpadek dlužníka předpokládá nejméně dva věřitele, možnost reorganizace, důraz na kvalifikaci insolvenčního správce, aj. Hodnotil i princip poměrného uspokojení věřitelů nebo fakt, že insolvenčního správce neurčují sami soudci, ale předsedové soudů. „Průměrná délka řízení se výrazně zkrátila nebývalou měrou,“ řekl ve své analýze toho, jak se zákon osvědčil. Zmínil však také, jak přetíženy jsou oba odvolací soudy v souvislosti s insolvenčními řízeními – zatímco v roce 2008 bylo napadeno pouze deset insolvenčních věcí, v roce 2011 už 75 věcí a přestože rok 2012 ještě neskočil, evidováno je již 78 napadení insolvenčních věcí.
Příprava velké revizní novely
V postřehu insolvenční správkyně Kateřiny Martínkové zaznělo, že výsledkem nové zákonné úpravy je větší průhlednost řízení, vyšší výnosy pro věřitele a zkrácení řízení. „Mám však za to, že tam, kde se neprovozuje podnik, ke zkrácení nedošlo,“ upozornila. „Ale působím v Ostravě, kde je 93 % úpadků řešeno oddlužeností. Dbá se spíše na výtěžnost a ne na rychlost.“ Zmínila i relativně nízkou odměnu insolvenčních správců v některých případech.
Právě to také komentoval náměstek ministra spravedlnosti František Korbel, když hovořil o novele o insolvenčních správcích, která spolu s novelou řešící „šikanózní“ insolvenční návrhy (je již ve Sbírce zákonů k 1. 11. 2012) představuje pokračování a zlepšování insolvenčního zákona. Za tyto návrhy mají přijít sankce a možnost soudů tyto návrhy odmítnout nebo podmínit návrh složením jistoty tím, kdo je „šikanózním“ navrhovatelem. Předmětem velkého zájmu je údajně i velká „revizní“ novela insolvenčního zákona, která má být koncem roku předložena parlamentu.
Vstupy státních zástupců do vybraných insolvenčních řízení
Vrchní státní zástupkyně v Praze Lenka Bradáčová uvedla, že státní zástupce může ingerovat do insolvenčního řízení pouze pokud jde o veřejný zájem. Zabývala se především otázkou, do jaké míry je státní zastupitelství při vstupu do řízení efektivní. „Lépe je méně vstupů do insolvenčních řízení, ale vstupů kvalitních,“ uvedla. Pro rok 2013 má být velmi pozorně sledována účinnost státních zástupců v této oblasti (bude vyhodnocováno, co státní zástupce ovlivnil). „Nemůže být hlídačem všech procesů, které v řízení probíhají, ale těch na hraně či za hranicí trestných činů,“ připomněla k detekci těchto jevů. Především by měl hlídat vyvádění hodnot z řízení, „šikanózních“ případy, dále tam, kde je řízení vztažené k velkému počtu osob (u velkých firem s velkým počtem zaměstnanců) nebo v případech, kde dlužníci nakládají se strategickým materiálem. Podle jejího názoru zatím nelze zobecnit výsledky, jaké má účast státních zástupců v insolvenčním řízení.
Reputační efekt už po dvou hodinách od podání insolvenčního návrhu
„Informace o pouhém zahájení insolventního řízení je vnímána, že subjekt se nachází ve finančních problémech,“ zmínil Josef Holub ze Svazu průmyslu a dopravy riziko, které představují především „šikanózní“ insolvenční návrhy podávané s cílem poškodit druhého na důvěryhodnosti. K oddlužení jako řešení v případě fyzických osob uvedl, že má rozsáhlé sociální důsledky (zhruba 45 tisíc seniorů ve věku 60 až 63 let čelí exekuci vyvolané jejich podnikáním před důchodem). Výsledky velmi pracné statistiky (142 kritérií) představila bývalá insolvenční správkyně Jarmila Veselá, jednatelka společnosti InsolCentra. Reagovali na ně i následní přednášející, zejména Daniel Hříbal zastupující Bankovní asociaci. Rozebíral zejména rychlost, s níž jsou uspokojováni věřitelé: „Čím dříve, tím lépe, neboť peníze mají i časovou hodnotu,“ uvedl s tím, že klíčový je přístup správce. Banky jsou podle něj jen z 11 procent účastny řízení, ale “leží jim v nich“ největší majetek. Zabýval se i škodami, které mohou napáchat zejména cíleně poškozující návrhy. „Reputační efekt nastává už dvě hodiny po podání návrhu,“ doplnil v souvislosti s veřejnou dostupností elektronicky podávaných insolvenčních návrhů.
Ponechání „prázdných skořápek“
Pestrost přednesených příspěvků se projevila i v závěrečných vystoupeních. Věroslav Sobotka z Asociace malých a středních podniků a živnostníků popsal na příkladu ze stavebnictví schéma založení další firmy, do níž jsou vyváděna aktiva, zatímco pasiva (dluhy) zůstávají v původní firmě. Kritizoval obvyklý postup, kdy je dávána přednost získání alespoň malé části dluhu než práci s restrukturalizací. Zajímavá byla i analýza Aleny Doubkové, která poskytuje právní konzultace v Poradně při finanční tísni (avizované jako bezplatné, nestranné, diskrétní a nezávislé). Uvedla, že nárůst exekucí uvalených na penzisty stoupl z 15 tisíc v roce 2008 na 62 tisíc v roce 2012. Obecně je podle jejích zkušeností u klientů poradny klíčovým bodem ztráta zaměstnání.
Raději konec recese
Konference ukázala velmi přesvědčivě pozitivní posun v aplikaci úpadkového práva na české scéně během posledních pěti let, kdy platí nový insolvenční zákon. Ještě příznivější by však byl konec nynější recese české ekonomicky, protože prostor pro řešení úpadků firem za pomoci této legislativy by se v tom případě dramaticky nerozšiřoval.
