Na první pohled se tak děje paradoxně – vždyť Řecko, které dlouhodobě straší investory, se zdá na dosah dohody o finanční pomoci od EU a Mezinárodního měnového fondu. Dál však panují obavy z příliš překotného růstu trhů od loňského března a přenesení řeckého viru do jiných jihoevropských zemí.
Měřeno vývojem indexů patřil čtvrtý měsíc tohoto roku k nejlepším. Zatímco americký akciový index S&P 500 vzrostl o 1,1 procenta, index PX pražské burzy posílil o 6,62 %. Za tímto růstem se skrývají hlavně optimistická očekávání, spojená s vývojem americké, potažmo globální ekonomiky.
Předpokládaná dohoda Řecka s EU a Mezinárodním měnovým fondem na první pohled investory uklidnila. Teď jde „jen“ o to, přesvědčit obyvatele této země o nutnosti tvrdých úsporných opatření. Znovu však, podobně jako pokračující šetření aktivit americké investiční banky Goldman Sachs, pootevřela Pandořinu skříňku možných problémů. Rizikověji orientovaní investoři přesto mohou, navzdory varování řady analytiků, hledat investiční příležitosti v Řecku. Nebo ve Španělsku, Itálii či Irsku, případně Portugalsku, o nichž se rovněž hovoří s určitými obavami.
Nezůstávejte u jedničkového pravidla
Mapujeme-li investiční příležitosti především z pohledu fondů, je se samozřejmě třeba zastavit nad jejich dlouhodobou výkonností. Najít fond, který vykazuje na první pohled dobrý výsledek za deset, patnáct či více let, není po řadě výkyvů na trzích v posledním desetiletí snadné. Jak jsme již psali, u korunových fondů pro hrubou orientaci se stačí podívat, zda, respektive o kolik, aktuální kurz jejich podílového listu převyšuje počáteční hodnotu 1,00 a porovnat aktuální kurz s dobou jeho působení na trhu. S tímto jednoduchým pravidlem ale pochopitelně nevystačíme a nejen proto, že zahraniční fondy často začínají s jinou hodnotou.
Jistě, pokud najdeme fond, který vykazuje za deset let hodnotu podílového listu 1,90 koruny, má smysl zajímat se i o jeho další parametry. Devadesát procent za deset let přece není – i při jednoduchém a nikoliv složeném počítání – v dnešní hektické době tak málo. Nic na tom nemění fakt, že podobné fondy se samozřejmě, nebo možná právě proto, a na současném turbulentním trhu to platí dvojnásob, nevyhnou výkyvům.
Je proto dobré podívat se vedle správce fondu a investiční společnosti, která je spravuje, na velikost fondu (větší by měly být díky úspoře z rozsahu levnější) – včetně toho, jak si vedl v obtížných dobách. Není podstatné, zda ztratil více, nebo méně – horší výsledky může vykázat třeba akciový fond, který se i ve špatných dobách přísně drží stanovené strategie, zatímco někteří správci fondů naopak tolik neinvestují, vyčkávají a drží peníze v hotovosti. Důležité je, jak se fond vyrovnal s touto ztrátou.
Pokud následně dokázal investorům tento propad více než vynahradit a to třeba i opakovaně (po pádu trhů, který začal v roce 2000 a následně po krachu banky Lehman Brothers v roce 2008), nejspíš to není náhoda. A může být zajímavé investovat do podobného fondu pravidelně.
Investor by ovšem neměl hledět na aktuální výnos fondu (byť ho nelze zcela ignorovat), ale spíše se zajímat o jeho dlouhodobý zisk. Jaký průměrný výnos tedy fond vykázal za delší období? Problém korunových fondů spočívá v tom,že historie obnoveného kapitálového trhu není tak dlouhá. Najít fond, působící na trhu alespoň deset, nemluvě o patnácti letech, je skutečně obtížné.
Pozor na fetiš průměrného výnosu
Dlouhodobé průměrné výnosy jsou zajímavé, ani ony ovšem nepředstavují fetiš. U korunových fondů to platí dvojnásob. Konkrétně jde o to, že dluhopisové fondy, nebo fondy peněžního trhu, existující na trhu dostatečně dlouhou dobu, mohly vydělat na období snižování inflace, a tím i úrokových sazeb.
Již se zde hovořilo o tom, že se před předpokládaným přijetím ČR do Evropské unie země snažila, a to poměrně úspěšně, snižovat inflaci a následně základní úrokové sazby. To je modelová situace, která nahrává dluhopisovým fondům i fondům peněžního trhu. Jestliže tedy existují dostatečně dlouho a v době, kdy se inflace pohybovala dejme tomu kolem šesti a více procent a šla následně (stejně jako úroky) dolů, tak fond na tom vydělal, což se nejspíš dodnes odráží na jeho průměrné výkonnosti.
U akciových, případně agresivních smíšených fondů, které mohou mít vedle dluhopisů vysoký podíl akcií, tomu bylo přesně naopak. Fondy, založené těsně před rokem 2000 nebo od března či dubna téhož roku do jara roku 2003, zažily prudký pád trhů a měly tak při tehdejším nepříznivém stavu trhů velmi špatný start. Jiná věc je, že pak zažily období, kdy mohly do roku 2007 tyto ztráty úspěšně kompenzovat – než přišly další rány po krachu banky Lehman Brothers v letech 2008 a na začátku roku 2009. Přesto jsou mezi akciovými fondy, založenými v uvedené době, velké rozdíly.
To vše je třeba vzít v úvahu a pohled na průměrná čísla o výkonnosti fondu doplnit dalšími kritérii. Jde hlavně o porovnání výkonnosti fondu se směrodatným indexem, z něhož často vychází jeho investiční strategie. Zdaleka ne každý fond má ovšem stanoven srovnávací index. A pokud ano, ty české ho často vůbec nepublikují. V poslední době navíc roste počet fondů, které investují napříč trhy (jde o tzv. total return fondy) a jejich výkonnost není možné porovnat s žádným indexem.
Nezbývá tedy, než vycházet z porovnání jejich výkonnosti s konkurenčními fondy. A to samozřejmě dlouhodobě. Daleko lepší srovnání než tabulky s výnosy včetně průměrných, přitom nabízí každý graf vývoje kurzů sledovaných fondů. Průměrný výnos má tedy svůj význam, je ho ale třeba doplnit i o řadu dalších hodnotících kritérií.
Autor je redaktorem serveru www.penize.cz
