Znepokojení ze změny, proklamované jako ohrožení samotné existence benefitů, bylo tak hluboké, že dokonce sám premiér Jan Fischer se situaci rozhodl zklidnit. Jeho vláda navrhla změnu zákona, který v režimu legislativní nouze přinesl nakonec návrat do původního stavu. Dnes, s klidnější hlavou, je možná na místě podrobnější pohled na to, co se vlastně stalo. Je to zapotřebí zejména proto, že se v souvislosti s povolebními rozhovory opět o zdanění benefitů mluví.
Malinko historie...
S účinností od 1. ledna 2010 bylo zákonem z roku 2009 do zákona o DPH zapracováno ustanovení § 36a, který upravuje postup při stanovení základu daně ve zvláštních případech. Uvedená změna zákona o DPH vycházela ze směrnice ES. Ta za účelem zabránění daňovým únikům nebo vyhýbání se daňovým povinnostem umožňuje členským státům Evropské unie přijmout opatření, aby při dodání zboží nebo poskytnutí služby osobě, s níž má osoba povinná k dani rodinné nebo jiné úzké osobní vazby, organizační vazby a vlastnické, členské, finanční nebo právní vazby, jak je vymezují členské státy, byla základem daně cena obvyklá. Tolik litera daňařská. Jinými slovy to znamená, že pro účely DPH se v oblasti tzv. benefitů uvažuje jako základ obvyklá cena za poskytované služby a ne modifikovaná podle toho, jakou výhodu svým zaměstnancům chce zaměstnavatel poskytnout.
Stojí za to připomenout tři věci:
* K návrhu znění zákona účinného od letošního ledna neměl nikdo zásadní připomínky a schvalovacím procesem v Parlamentu prošel bez problémů.
* Není to nic nového. Pravidlo zdaňovat benefity podle ceny obvyklé platilo v naší zemi po celé období let 1993 až 2004. Praxe to byla ustálená a nevzbuzovala žádné emoce. Je samozřejmě korektní dodat, že toto ustanovení mělo celou řadu výjimek, například pro režijní jízdenky, nebo pro některé jiné benefity. Nicméně zásada, že se daň odvádí z ceny obvyklé (až na výjimky) v našem právním řádu až do roku 2004 byla a neměly s ním problémy žádné vlády – ani vlády pravostředové, ani vlády levostředové. Ke změně došlo až v roce 2004, kdy se benefity začaly zdaňovat za zvýhodněné ceny, tj. za ceny, za které byly benefity poskytnuty zaměstnancům.
* Vláda tehdy prosadila stejné zdanění všech benefitů: zaměstnaneckých, spoluvlastnických, akcionářských, spolupodílnických a spojených osob.
V únoru t. r. se z výčtu osob, na které se předmětné ustanovení vztahuje, navrhlo vypustit osoby, které jsou k plátci daně z přidané hodnoty v pracovněprávním vztahu nebo v jiném obdobném vztahu. Důvody? Začátkem roku platná právní úprava vyvolala natolik negativní reakce zaměstnanců a jejich zástupců, že situaci řešil sám premiér Jan Fischer. A tak v rychlosti vláda navrhla, aby se pro osoby v pracovněprávním a obdobném vztahu uplatňovala úprava platná do 31. 12. 2009. Materiál proběhl legislativním procesem v režimu legislativní nouze. Správný výraz je opravdu proběhl, možná spíš proletěl, protože jen stěží bychom hledali jiný materiál, který byl úspěšně projednán tak rychle. Do Poslanecké sněmovny se dostal 26. února, už 3. března prošel třetím čtením, o pouhých 6 dnů později byl přehlasován návrh na zamítnutí Senátem a následné prezidentovo veto bylo přehlasováno 13. dubna. A tak celý proces, až do data uveřejnění ve Sbírce, trval neuvěřitelných 63 dní.
Všechny zaměstnanecké benefity se tedy nyní daní (DPH) z ceny nižší než je obvyklá za tutéž službu nebo zboží. Chápejme – cenu obvyklou lze chápat jako cenu, za kterou si ji pořídí všichni ostatní občané i návštěvníci této země.
A tak je na místě otázka: O co vlastně stát takto zvýhodněným režimem přichází?
Tohle je otázka, na kterou uspokojivě nikdo nedal konkrétní odpověď. Logicky – hledá-li se jakákoliv možnost, kterou lze zalepit skuliny děravého rozpočtu, je každá částka důležitá. Sledujeme-li diskuse kolem problému na půdě Poslanecké sněmovny a nahlédneme-li do důvodových zpráv, zjistíme, že pro rok 2010 vlastně rozdíl nebyl do rozpočtu identifikovatelným způsobem zahrnut, v dalších letech se odhadoval v řádech desítek miliónů korun – tedy v řeči státních rozpočtářů – v řádu marginálním. Rozjitřená diskuse na obou stranách politického spektra před volbami potom přinesla odhady nejrůznější. Normálnímu smrtelníku je „několik desítek milionů“ nepředstavitelná částka. Praxe jednotlivých podniků a dopad změn do ní není znám. Podniky si propočty obvykle dělají až v situaci, kdy reálně změny nastávají.
Jaká je tedy logika zdanění benefitů, jsou změnami opravdu ohroženy?
Benefity v obecné definici jsou výhody, které zaměstnavatelé chtějí svým zaměstnancům nabídnout navíc vedle odměny za práci – mzdy. Z toho vyplývá jednoznačně jedno. Na jedné straně jde opravdu pouze o vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a žádný administrativní nástroj do tohoto vztahu nemůže zasáhnout. Je věcí dohody a výsledku kolektivního vyjednávání, jak vysoko a v jaké formě zaměstnavatel své zaměstnance chce formou benefitů odměnit.
Na druhé straně je logické, že stát chce zabránit situaci, ve které by se z celkové částky na odměny zaměstnanců uměle snižovala část vyplácená v hotovosti (zdaňována „normálně“) na úkor částky vyplácené formou benefitů (zdaňováno výhodněji).
A ještě jeden aspekt věci: bývalý ministr financí Miroslav Kalousek je velmi přesvědčivý ve svých argumentech, říká-li: „Není sporu o tom, že benefity jsou věcí zaměstnavatel – zaměstnanec. Ale v okamžiku, kdy benefity podléhají jinému daňovému režimu, v okamžiku, kdy jsou na ně uplatňovány daňové úlevy, tak přestává jít o dvoustranný vztah zaměstnanec –zaměstnavatel a do tohoto vztahu při kolektivním vyjednávání vstupují veřejné rozpočty, tedy všichni ostatní daňoví poplatníci mimo příslušnou kolektivní smlouvu, kteří jsou přinuceni na tyto benefity ze svých daní přispět. A to nikoliv pouze zaměstnanci jiných odvětví, kde se třeba neuplatňují takové, nebo neuplatňují se vůbec benefity, ale samozřejmě i důchodci, samozřejmě i nezaměstnaní, samozřejmě všichni v jakémkoliv okamžiku, kdy si kupují jakékoliv zboží a službu, a kupují si to logicky za cenu obvyklou. Ti platí ze svých daní nezdaněné zaměstnanecké benefity někomu, kdo si to dohodl mimo jejich jakoukoliv působnost. Neexistuje jakýkoliv racionální důvod, aby existovalo toto nerovné prostředí v daňovém systému.“
Problém je politicky velice citlivý a události začátkem roku citlivost celé věci jistě potvrzují. Ve vypjaté atmosféře neplatí banální pravdy, není vůle si naslouchat, není čas se ptát a čekat na odpověď. Většina národa vnímala změny v DPH (které platí zaměstnavatel – tedy zaměstnance se nedotýkaly) pod vlivem masivního ataku sdělovacích prostředků za přispění odborů v roli ochránců práv zaměstnanců jako ohrožení samotné existence benefitů. Citujme např. předsedu poslaneckého klubu KSČM Pavla Kováčika, který hřímal: "Žádná vláda si nedovolila připravit pracující o jejich výhody“. A tak nastal boj. O stravenky, plavenky, vstupy na kulturní zážitky a ostatní. A tak ve finále – všechny argumenty ustoupily pochopitelné snaze o udržení sociálního smíru.
Co na to firmy?
Podle sdělovacích prostředků mají v nějaké formě benefity téměř všichni zaměstnanci. Nejdiskutovanější jsou stravenky, režijní jízdenky, mobilní telefony, ubytování. Jsme udržováni v pocitu, že více než tři miliony zaměstnanců má pocit, že zvítězili. Přitom je zajímavé, že vyjádření samotných podniků jsou umírněná. Existuje celá řada vyjádření podniků, které rozhodně nevidí změnu v daňových zákonech jako zásadní pro rozhodování o benefitech. Podniky se vesměs hlásí k těmto tradičním formám přilepšení pro své zaměstnance. Rozdíl ve zdanění nevidí dramaticky. Některé – spíš pro to, že se diskuse na toto téma vůbec objevila – začaly uvažovat o tom, že by do budoucna třeba (z důvodů omezení administrace) místo stravenek uvažovaly spíš o navýšení mzdy o částku odpovídající dosud poskytovaným výhodám.
A co dál?
Dnes už opravdu není důležité, co ve vypjatých dnech zaznívalo v Poslanecké sněmovně; kde je pravda při diskusích, že poslanci schvalovali zákon z loňského roku s nedostatečnou vědomostí. Není ani důležité, zda „technická novela – přijatá bez problémově – byla opravdu jen „technická nebo se jí mělo věnovat více pozornosti. Není ani důležité rozebírat mýty, které kolem benefitů vznikaly. Není zapotřebí řešit ani dilema, jestli „navržené změny zákona o DPH jsou takového charakteru, že nedojde k podstatnějším dopadům na veřejné rozpočty a nedojde ani k významnějším dopadům na náklady daňových subjektů“ – důvodová zpráva k první změně zákona o DPH – nebo zdali platí katastrofické výroky o tom, že schválení změny z února letošního roku přispěje ke státnímu bankrotu a dalšímu zadlužování země. Nejsou ani důležitá typicky česká vyjádření typu – u nás nic nemáme, proč by to jiní zaměstnanci měli mít.
Téma je však stále aktuální a v rámci jednání o povolební budoucnosti se znovu objevuje. A to je důvod, proč se k němu vracíme: moudrý člověk se ze situace vždy poučí. Uvažujme s chladnou hlavou, více si naslouchejme, a zvažujme skutečné argumenty, až podobná diskuse znovu nastane. Je jasné, že znovu bude na miskách vah krok potenciálně zvyšující sociální napětí, vytvářející hrozbu konfliktů, stávek, protestů a krok k nutné stabilizaci veřejných rozpočtů jako priority pro tvorbu prostředí, které je zárukou udržení ekonomické prosperity, tedy i zaměstnanosti a sociálních jistot.
Ludmila Nutilová působí v České asociaci finančních ředitelů (CACFO) při Svazu průmyslu a dopravy ČR
