O současné nelehké ekonomické a politické situaci v Evropské unii i v tuzemsku jsme hovořili s předsedou FONTES RERUM, družstva pro ekonomická, politická a sociální studia, ing. Janem Mládkem, CSc. Stínový ministr financí za ČSSD je přesvědčen, že možnosti řešení evropské krize nenajde ten, kdo nezohlední kulturní rozmanitost různých zemí našeho kontinentu a nepoučí se z jeho historie.
Tématem většiny dnešních debat je další fungování a osud eurozóny. Jedním z možných řešení je zavedení bankovní unie. Jak si představujete fungování bankovní unie, o níž mluví německá kancléřka Angela Merkelová?
Realizace jednoho ze zvažovaných návrhů bankovní unie, jejíž podstatou jsou celounijní garance za komerční banky v členských zemích, by byla obrovským průlomem do dosavadní praxe EU. Zavedení by si vyžádalo důkladnou přípravu. Ale jde o řešení, jež bylo spustit nejdříve v roce 2018… My jsme v roce 2012 a máme v EU akutní krizi, takže okamžitý problém, jímž je hlavně v titulku článku a v úvodní větě zmíněný run na španělské banky a situace v Řecku, musíme řešit jinak.
Jak se díváte ze širšího hlediska na současné problémy Řecka, Španělska nebo Portugalska.... Ještě před rokem ledaskdo ve středu či na severu Evropy naříkal, že se musí zaručit a platit za nezodpovědné jižní národy. Nakonec ani to nepomohlo ...
Dnes se obrátil poměr ve struktuře věřitelů Řecka v neprospěch věřitelských států a mezinárodních finančních institucí. Ještě před dvěma roky byly věřiteli Řecka z osmdesáti procent soukromé instituce a ze dvaceti procent státy. Nyní je situace obrácená. Jak se to stalo?
Cest jak bylo a je několik. Jednou z nich je mechanismus LTRO, kdy si od prosince loňského roku banky Itálie, Španělska, Francie, Řecka a Irska od Evropské centrální banky (ECB) půjčily 489 miliard eur. Tyto půjčky musejí být splaceny do tří let, úrok je 1 % a banky je použily na nákup jihoevropských dluhopisů, o něž již nebyl jinak příliš zájem. Mezinárodní měnový fond a ECB finančně intervenují v zemích PIGS pomocí půjček také přímo, dalším obrovským finančním zdrojem je Target 2. Kvůli obavám o svou budoucnost v eurozóně přemisťují Řekové a Španělé svoje uspořené peníze do západoevropských bank. Tím pádem „cash“ v Řecku, a nyní i ve Španělsku a v Portugalsku, vysychá, v Německu je jí zase přebytek. Protože cash nemá okamžité využití, je uložena do německé centrální banky (Bundesbank). Řecké banky pak žádají ECB, aby jim poslala chybějící hotovost. Za to jí poskytnou řecké státní dluhopisy. ECB pošle Řecku z Bundesbanky cash, která pochází, jak jinak, z úspor pilných Řeků. Tak se peníze vracejí zpět. Expozice (půjčka – pozn. red.) Německa je asi 700 miliard eur, významnou expozici mají také Lucembursko a Nizozemsko, což jsou další „přebytkové“ země. ECB obchoduje také na sekundárních trzích, takže zvyšuje poptávku….
…ale jen v omezené míře, ECB by mohla nakupovat ještě více, ne?
Mohla, ale ona na to v podstatě nemá mandát. Je tedy přirozené, že se bankéři bojí, když tímto jednáním svůj mandát de facto překračují. Kdyby se eurozóna opravdu rozpadla, hledal by se viník. A to nejen u nás, ale v celé Evropě. A rozpad eurozóny by mohl nastat, kdyby ECB, respektive Bundesbanka o svoje peníze přišla. Nemusím připomínat, že se nejedná o žádné malé částky, výše těch půjček je vysoká. Evropská komise údajně tlačí na Řecko, aby zavřelo své některé (nezdravé) banky. Řecko trpí odlivem peněz (cash) a zadlužeností, ale situace se může ještě zhoršit. Takovéto extrémní situace přitahují podvodníky, pak nastává již zmíněný run. Přesto se do žádné akce řecké centrální bance evidentně moc nechce.
Existují přece ještě nějaké finanční rezervy pro případnou pomoc. Nejsou třeba v Německu, které má v současnosti podstatně podhodnocenou měnu (samostatná marka by měla kurs dramaticky vyšší) a díky tomu masivně vydělává na exportu jak do unie, tak mimo EU?
Pozor, na exportu vydělávají německé firmy, ne stát. Náklady a výnosy tak nejsou na stejném místě. Německý stát má navíc zadlužení 83 % HDP, na což se často zapomíná. Německý vývoz skutečně prudce roste, zejména do Číny a zemí BRICS, ale mimo EU roste z malého základu. Z pohledu absolutních čísel je zřejmé, že pro Německo je životně důležitý export do Francie, Itálie nebo Španělska. Pokud tyto země budou mít potíže, přijde Německo o klíčové exportní trhy, které ničím nenahradí. Pilní Němci pak nebudou mít pro koho vyrábět…
…i když dynamika růstu německého exportu do zemí mimo EU je dlouhodobě vyšší než v rámci eurozóny?
Ano, i tak. Pořád se tam vychází z velmi malého základu. U nás je situace mimochodem podobná – náš export do všech pěti zemí BRICS byl vloni, náhodou, stejně velký jako export do Francie. A vývoz do Francie je ještě menší než export na Slovensko! Ale proč o tom mluvím – uvědomme si, že ekonomické problémy ostatních zemí se nás týkají také, protože se vezeme na německé exportní vlně. Jako pouzí subdodavatelé do Německa sice inkasujeme nižší marže, ale i tak je pro nás symbióza s naším dynamickým západním sousedem stále pozitivní.
Vytvořila se tedy – v důsledku zavedení eura a posléze při nestandardních snahách řešit současnou krizi – jakási mlha nad transparentností finančních toků v EU? Nezhorší případné zavedení daňová unie a další ad hoc přijímané modely ještě celou situaci?
V zásadě ji za současného politického uspořádání zhoršit mohou. Aby se tak nestalo, bude zřejmě nakonec potřeba vytvořit politickou unii a silný unijní federální rozpočet, a ten v podstatě přerozdělovat. Budeme se muset rozhodnout, zdali půjdeme v EU cestou fiskální a politické unie, nebo zda se za strašného krachu vrátíme ke stavu, který byl před zavedením eura. Stojíme tak v unii před osudovým dilematem, jakou cestu zvolit. Podle mého názoru politická unie vytvořena bude, otázkou je, kolik bude mít členů, zda Francie bude jejím členem, či nikoliv.
Kdyby Francie v nové integrované Evropské unii chyběla, výsledný spolek by připomínal spíše středověký projekt obchodní spolupráce měst na německém základě známý jako Hanza. Zahrnutí Francie a (severní) Itálie zase navazovalo na zcela odlišný civilizační odkaz, říši Karla Velikého…
Mám obavy, že krize může nastat ještě dříve, než se bude řešit členství Francie v novém klubu. Co však celou unii, respektive eurozónu v současnosti ohrožuje, jsou problémy Španělska a také Itálie. A je tu ještě jedna věc, která se mi jako občanovi malé země nelíbí: začíná se uplatňovat dvojí metr při jednání centrály s jednotlivými zeměmi EU. Tak například „hrdí“ Španělé předpokládají (a nejsou v tom nijak Bruselem vyváděni z omylu), že se nebudou muset podrobit tak ponižujícím podmínkám při poskytování mezinárodní pomoci, jako musí strpět jiné, „méně významné“ země jako jsou Řecko, Portugalsko, nebo Irsko, o Maďarsku ani nemluvě.
Nerovný přístup, který jste zmínil, ale přeci připomíná jakési pomyslné miny, vkládané do základu stavby budoucí politické těsné unie. Ještě než se přikročí k jejímu založení, objeví se mezi občany různých zemí EU pocit podezření, ostražitosti, nedůvěry…
Ano, pocit nespravedlnosti může fatálně ohrozit projekt uvažované těsně integrované politické unie. Náznaky budoucích rozporů jsou patrné už dnes. V praxi, například na zasedání ekonomických expertů evropské sociální demokracie, dochází například k následující situaci: Vystoupí zástupci Německa s tím, že pro každou členskou zemi musí platit fiskální disciplína a zlaté pravidlo, že se nebude příliš utrácet. A k eurobondům se staví zdrženlivě, byť je explicitně neodmítá. Přidá se jinými slovy Nizozemec, Belgičan (je-li zrovna Vlám), Lucemburčan nebo Rakušan.... Románské národy zase oponují, že nutně eurobondy potřebují na obnovení růstu svých zemí, jež nemají německou produktivitu (a kterým „nic neříkají“ jednotkové náklady práce). A pro nás brzy vznikne dilema, kam se svým hlasem připojíme.
A máme tu opět v základech současného evropského uspořádání ani ne tak ekonomický či politický, ale hluboký kulturní rozpor…
Projevoval se už dávno předtím, ale je stále naléhavější. Uvidíme, zda Německo a celá „nordická liga“ najde sílu překročit onu hranici užší politické unie a zda ji dokáže cestou únosných kompromisů vytvořit větší než bývala Hanza. Nordická liga bude totiž naléhavě potřebovat jak Francii, tak Itálii, jejíž zvláště severní část je nesmírně významná průmyslově a střední Evropě blízká i jinak. Problémem je ovšem Španělsko, vnímané jako Achillova pata. Zaujalo a překvapilo mě proto nepokrytě otevřené vyjádření bývalého víceguvernéra ČNB a současného šéfa České spořitelny Pavla Kysilky, že z eurozóny by mělo vystoupit nejen Řecko, ale i Španělsko a Portugalsko.
Kde tedy vidíte naše místo, kam by se měla naše republika ubírat?
Položenou otázku řešíme kontinuálně posledních zhruba dvě stě let. Zdá se, že existuje implicitní konsensus, že bychom měli spolupracovat s Německem. Už jen z ekonomického hlediska je to zřejmé, potřebujeme mít zkrátka takovou měnu, jaká bude na území Německa. Pokud by to z politických důvodů nešlo, což si také dovedu představit, pak je zde tzv. second best řešení, které už vyzkoušeli Nizozemci a Rakušané v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Jde o pevně vázaný kurz na tehdejší marku. Moc lepších nápadů není.
Nějaký čas snad ještě máme. Vždyť ve střednědobé perspektivě nebylo v EU ještě použito řady ekonomických pák, které by mohly zafungovat a zabránit jejímu rozpadu ..Některé jsme již zmiňovali…
Pořád bych chtěl věřit, že eurozóna a Evropská unie jsou dvě rozdílné věci, byť nepopírám, že případný rozpad eurozóny by ohrozil i EU. A to by bylo zlé. My potřebujeme volný evropský trh. Musíme doufat, že se podaří situaci stabilizovat. V opačném případě byla by ohrožena i existence volného pohybu osob, podle schengenského režimu. Jakmile stát zavede vlastní měnu, musí zavřít hranice, musí je střežit, musí hlídat vývoz peněz. To už tady všechno bylo .....
Snad jsou si těchto rizik vědomy i elity v Německu a ve Francii, a budou se snažit je odvrátit. Kdyby se banky ve Španělsku opravdu hroutily, tak je asi Němci padnout nenechají, ne?
Tady si výsledek netroufám odhadnout. Podle Financial Times jde o cílenou politiku španělských elit: čekají, že Němci nakonec „vyměknou“. Ale jestli opravdu otevřou peněženku, to nikdo neví .... Kancléřka Merkelová si chce udržet popularitu, akceptuje proto konsensuální a většinový názor: žádné eurobondy a žádná pomoc. Skutečně se neodvažuji předvídat výsledek, existují silné argumenty pro obě řešení.
Jak vidíte snahu francouzského prezidenta Francoise Hollanda o prorůstová opatření?
Prorůstová opatření jsou potřebná. Jakmile ekonomika neporoste, jakákoliv fiskální konsolidace je jen dočasná. Ale jak ten růst stimulovat, že? Řada zemí v podstatě nemá prostor si na přímou stimulaci půjčit. Podle mne bude třeba hledat i netradiční metody, a hlavně podpořit domácí poptávku. Jak?
Česká republika má například možnost aktivovat státní a polostátní podniky. Ideálním stimulem by byla dostavba Jaderné elektrárny Temelín, ale jen za předpokladu, že nebudou poskytnuty žádné státní garance. Státní garance by se totiž započítaly do ESA 95. Ovšem státní garance na cenu elektřiny představují politickou sebevraždu, již dnes jsou na německé úrovni a zaručit cenu ještě vyšší prostě nejde. Nicméně česká vláda disponuje stále velkým manévrovacím prostorem. Pro spotřebu a investice hrají velkou roli také očekávání. Bohužel, současná vládní taktika říkat, že všechno je špatně a situace se ještě zhorší, představuje v tomto ohledu doslova smrtící koktejl. Pokud začnete redukovat příjmy domácností, redukujete tím domácí poptávku. Vláda však naprosto zbytečně vystrašila obyvatelstvo a výsledkem je, že výrazně zeslábla domácí poptávka. A to je to poslední, co nás udržuje nad vodou. Také s osekáváním příjmů občanů vláda neměla tolik tlačit na pilu. Není třeba národ strašit, stačí kolik negativních signálů přichází z Evropy.
Co dělat, abychom na unijní, respektive tuzemské úrovni nepropadali poraženeckým náladám?
Když jsem byl studentem matematiky, učili nás, že některé úlohy nemají řešení vůbec. Nemohu vyloučit, že současná situace v EU je jedna z oněch úloh. Ale do doby, než se ji společnými silami několikrát pokusíme vyřešit, se nesmíme vzdávat a musíme předpokládat, že úloha řešitelná je.
Jednu z cest, jak podpořit domácí poptávku, vidím třeba v cestovním ruchu, v incomingové turistice. V Čínské lidové republice je například odhadem 150 milionů lidí, kteří mají finanční prostředky, aby si mohli dovolit navštívit Prahu, respektive Českou republiku. A ještě u nás nebyli, jde přeci obrovský potencionál nových turistů.
Nebo čínské investice. Čína je druhou největší ekonomikou světa měřeno HDP, za cca šest až osm let bude první. Říši středu nemůžeme ignorovat, přestože víme, že je to s nimi obtížné – nedodržují sociální a ekologické standardy, zaměstnávají vězně a ochranu autorských práv neberou zcela vážně. Leč protekcionářská opatření mají smysl pouze tehdy, když se pro ně rozhodne větší celek, například EU i s Ruskem. My sami je udělat nemůžeme, pro ně by se nejdřív musely rozhodnout velké evropské země. Než se tak stane, měli bychom vytěžit z Číny maximum.
Krize trvá už od roku 2008, přitom nejsme svědky nějakých velkých politických extremistických hnutí. To je přece pozoruhodné, nemyslíte?
Jste příliš optimistický, vždyť jenom v Řecku se extremistické strany málem dostaly do vlády – měly téměř dvě třetiny hlasů. Jen díky tamnímu podivnému pravidlu, že vítěz dostává prémii padesát křesel, se do vlády nedostaly. Jestli totéž pravidlo využije v nadcházejících opakovaných parlamentních volbách silně populistická až extremistická strana SYRIZA, antisystémové strany mohou obsadit až tři čtvrtiny řeckého parlamentu. Řekové vůbec žijí ve zvláštním světě. Dělal se průzkum, kdo v Evropě nejvíce pracuje. Všichni odpovídali, že Němci, jen Řekové měli za to, že jsou to oni. Tomu říkám sebereflexe.
