Den platové rovnosti (rozuměj rovnosti platů mužů a žen) nevzbudil v českých zemích významnější pozornost. Vlastně bych se ani nedozvěděl, že v Praze něco takového probíhá, kdyby mi jedna známá neposlala pozvánku. Mimochodem, ona sama vydělává výrazně více než 99 % českých mužů.
To ve většině zemí na západ od nás se feministické hnutí činí jinak. Mnohatisícové demonstrace, projevy prezidentů, vybuzené emoce, slzy v očích a sliby politiků. Takový první máj v menším. Tak třeba americký prezident jasně řekl, že „rozdíl 22 % znamená, že ženy v celé Americe se každý den setkávají s diskriminací“ a že vláda zakročí. Stanovisko Evropské komise je stejné.
V Čechách tedy na velký svátek rovnosti nedošlo. Tiskem proběhlo pár novinových článků, jejichž autoři se omezili na převyprávění agitačních letáčků. Objevilo se pár billboardů hrazených z peněz daňových poplatníků. A to bylo vše. Většina lidí ani neví, proč zrovna 15. duben. Je to proto, že do tohoto data musí údajně americká žena pracovat, aby vydělala tolik, kolik muž vydělá do Silvestra předcházejícího roku. Pražský Den platové rovnosti by vlastně měl být o den později.
Bič na chlapečky
Nicméně na přesném datu asi tolik nezáleží. Stejně se akce omezila na slevový den v jednom pražském nákupním středisku. Takže asi to nejzajímavější, co letošní Den platové rovnosti přinesl, je článek Christiny Hoff Sommersové, který byl zveřejněn v časopise The American a který je v době internetu přístupný i českému publiku (respektive té jeho části, která nemá problémy s angličtinou).
Christina Hoff Sommersová je totiž asi nejvýznamnější současnou autorkou, která se zabývá postavením ženy a moderním feminismem a zároveň není placená ze státních peněz. Těší se tedy té svobodě bádání, která byla v minulých staletích samozřejmostí a která se v době státní podpory vědy rozplývá. Doktorka Sommersová vzbudila všeobecnou pozornost koncem 90. let knihou Válka proti chlapcům. Přesvědčivě totiž ukázala, že vzdělávací systém je ve většině vyspělých zemí nastaven tak, aby upřednostňoval hodné holčičky proti neposedným chlapečkům. Hoši dostávají v průměru horší známky než odpovídá jejich skutečným znalostem a je pro ně podstatně obtížnější dostat se na dobrou školu. Vzdělávací systém tak již v raném věku vyřazuje část talentovaných a inteligentních mužů. Od té doby je část feministické literatury věnována polemice s doktorkou Sommersovou. A její kniha se naopak stala součástí základní literatury pro ty, kdo se věnují práci s kluky.
Oslavit také „Den smrtelných pracovních úrazů“
Většinu posledních let věnovala Christina Hoff Sommersová výzkumům platové nerovnosti a letošní feministický svátek byl dobrou příležitostí, aby tyto výsledky shrnula.
Začíná tím, v čem převládá shoda. Ani ty nejvášnivější feministky (slovem vášnivost zde myslím silné zaujetí pro ideologii) totiž netvrdí, že by třeba McDonald platil studentovi za pultem 150 korun na hodinu a studentce 120. Nebo že by některá obchodní organizace vyplácela obchodníkům 10% provizi a obchodnicím 5%. Nejde jen o to, že je to protizákonné. Ale hlavně se nezdá, že by někdo měl chuť to dělat. Diskriminace (nebo údajná diskriminace) probíhá subtilnějším způsobem. Mnoho lidí pracuje na pozicích, které nejsou bezezbytku definovány tarifními tabulkami. Navíc mužská a ženská pracovní síla nemá stejnou strukturu povolání. Muži pracují častěji jako programátoři a ženy častěji jako učitelky nebo zdravotní sestry. Tím vzniká prostředí, které vytváří systematické rozdíly ve mzdách mezi pohlavími. Moderní levice tento jev nazývá diskriminací a požaduje zavádění stále přísnějších zákonů, směrnic a akčních plánů. Což se také děje.
Doktorka Sommersová hned zkraje sarkasticky poznamenává, že by bylo správné slavit také „Den smrtelných pracovních úrazů“. Ty se totiž dějí mnohem častěji mužům. A ministerstva lidských práv by měla prosazovat příslušná opatření, například, že ženy musí trávit část pracovní doby v dolech nebo na okenních římsách.
Nechtějí, co by měly…
Ale pojďme k vlastní analýze. Sommersová doporučuje pečlivě rozlišovat mezi tím, co se tvrdí v agitačních materiálech, a co je seriózně zdůvodněno. Připomíná, že když americké ministerstvo práce nechalo pořídit shrnutí pouze z těch studií, které prošly recenzním řízením, výsledkem byl jednoznačný závěr, že více než 90 % rozdílu v platech mezi muži a ženami je dáno tím, že si ženy vybírají jiné profese a jiné kariérové dráhy. Rozdíl daný diskriminací tedy činí přibližně jedno procento! Skutečný den mzdové rovnosti by měl být třetího ledna! Sommersová k tomu navíc poznamenává, že i ono jedno procento je nejspíš dáno tím, že výzkumné metody nedokážou zaznamenat jemné nuance toho, jak si ženy nastavují cíle.
Nejsou ale rozdíly dány tím, že ženy prostě vědí, že je jim upírán přístup dostat se nahoru a proto si volí „náhradní cíle“, jakými jsou rodina a mateřství? Sociologie dává i zde jasnou odpověď. Přibližně dvě třetiny zaměstnaných matek by raději pracovaly na částečný úvazek, pokud by to bylo možné. Stejné přání má jen nepatrná část otců. Když ženy mluví o ideálním životě, má pro ně osobní realizace daleko větší cenu než úspěch (na rozdíl od mužů, kteří jsou častěji orientovaní na úspěch). A muži by rádi trávili v zaměstnání více času než ženy. Zde se nejedná o odraz možností. Jde o odraz toho, jak by vypadal ideální svět, kdyby jej stavěli muži a jak by vypadal, kdyby jej pekly ženy.
Úřad na obranu před útoky mimozemšťanů hledá zaměstnance…
A pak zbývá poslední možnost. Nepředstavují skrytou diskriminaci rozdíly mezi profesemi? Proč mají programátoři vyšší platy než zdravotní sestry? Nejsou povolání oceňována podle toho, zda jsou pokládána za mužská nebo za ženská? Sem také míří různé antidiskriminační soudy, když nutí zaměstnavatele dokázat, že přínos tesaře v loděnicích je skutečně vyšší než kuchařky v závodní jídelně téhož podniku. Nebo, že práce servisního technika má vyšší hodnotu než práce slečen na call centru.
Dlouhodobé přetrvávání takových rozdílů by bylo v rozporu se základní ekonomickou teorií. Ale nejen to. Jak je možné, že pohlaví, které je sebevědomější, vzdělanější a psychicky odolnější nevezme lépe placené „mužské profese“ útokem?, ptá se Sommersová. Protože nechtějí!, zní odpověď. A zase jsme u volby, kterou ženy dělají. Ostatně, kolik máte ve svém okolí zdravotních sester, které touží stát se programátorkami? Slečny na call centru sní běžně o kariéře modelky, ale jen zcela výjimečně o kariéře servisní techničky.
Kde se tedy bere ten všeobecný pocit, že mzdová diskriminace mezi pohlavími je realitou? Nejsilnější vysvětlení říká, že hlavním důvodem je samotná existence úřadů a neziskovek, které se tím zabývají. Ostatně, sama Christina Hoff Sommersová to před několika lety působivě ukázala na příkladu domácího násilí. Statistiky totiž ukazují, že počet případů domácího násilí závisí na počtu profesionálních pracovníků, kteří se tímto jevem zabývají. Jakmile jsou přiděleny peníze a vytvořena pracovní místa, nezbývá než vyrobit tolik případů, aby úřad dokázal svou potřebnost. To se netýká jen měkkých subjektivních hodnocení (můžeme předpokládat, že až po dostatečné osvětě si některé ženy uvědomí, že jsou obětmi domácího násilí), ale i tvrdých dat, jako je počet potratů.
Kdyby existoval úřad na obranu před útoky mimozemšťanů, nesporně by ročně našel dostatek případů tajemných zmizení doprovázených řadou nepřímých důkazů, že vinu mají vesmírní agresoři. A zcela jistě by se takových případů našlo tolik, aby vše obhájilo další existenci úřadu. O ničem jiném není ani platová diskriminace. Aspoň podle doktorky Sommersové.
To vše nekomplikuje jen situaci podniků, ale ubližuje především těm, kdo by za jiných okolností dokázali své problémy vyřešit, ale vlivem propagandy se cítí jako oběti, viní „systém“, „celkovou diskriminaci“ a čekají na vládní zásah. Což je jeden z důvodů, proč by měli knihy Christiny Hoff Sommersové číst nejen ti, kdo pracují ve státní správě.
Autor Petr Hampl je sociolog a manažerský konzultant. Přednáší ne Vysoké škole ekonomie a managementu
