Zatím nikdo neodvažuje přesně předpovědět, kdy bouřka přijde a jak silná bude. Ale už se začíná zatahovat a ekonomika zpomaluje.
Dlouhé období nízkých úrokových měr způsobilo, že máme celou jednu generaci manažerů, kteří nepoznali nic jiného než levné, nebo alespoň přijatelné úvěry. I během krize před deseti lety vystoupala reposazba ČNB nejvýše na hodnotu 3,75 %. Jak by si naše podniky poradily, kdyby se vrátily zpět úrokové podmínky devadesátých let – s hladinou dlouhodobě neklesající pod 10 % a s maximem 39 %?
Největší vrásky na čele dělá firmám nedostatek pracovníků a s tím spojená mzdová spirála, která už reálně ohrožuje ziskovost výroby i služeb. Tyto problémy měly svou nenápadnou předehru, kterou byla dlouhodobě diskutovaná problematika vysokých odvodů prodražujících pracovní sílu. Závěry této diskuse nabízely jako řešení především jejich snížení; hlasy pro druhou možnost, kterou je zvýšení výkonnosti českého průmyslu, jeho modernizace, již bylo slyšet mnohem méně. Přitom bylo možné usilovat o obojí.
Hlavní zodpovědnost je ovšem na firmách samotných. Teď se ukáže, jak kdo využil dlouhé období nízkých úvěrů a levné koruny. Vláda jako moderátor podnikatelského prostředí do velké míry selhává. Především nevyužívá efektivně nástrojů, které na to má k dispozici. Prostředky ze strukturálních fondů EU, především z Operačního programu pro inovace a konkurenceschopnost, jsme dostali na to, abychom podpořili českou ekonomiku. Na rozdíl třeba od Polska, které má bruselské peníze již rozdělené, je u nás čerpání evropských dotací ve skluzu a reálně hrozí, že část z nich propadne.
Veřejná podpora podnikání funguje v celém vyspělém světě. Nezdržujme ji. Nediskutujme, jestli dotace mají smysl nebo ne. Použijme je efektivně jako legální doping pro naše podniky. Aby jim pomohly doběhnout konkurenty z okolních vyspělých zemí. A nestačí, aby měly stejně dobré výrobky. Musíme usilovat o to, aby si jejich zaměstnanci také stejně vydělali.
