Ani po dvou letech nevíme, jaké důsledky bude mít brexit pro Británii. Bude Spojené království i pak silné a zaslouží si i nadále označení Velká Británie, nebo její ztráty budou takové, že se pro něj bude hodit spíše přezdívka Malá Brexitánie? Nevíme a patrně ani neumíme přesně odhadnout všechny naše vlastní ztráty. Měli bychom chtít, aby negativní důsledky byly na obou stranách co nejmenší, i když zřejmě klasické obchodnické win-win tady možné nebude.
Z celého vývoje kolem odchodu Británe z EU bychom si měli vzít varování, jaká rizika přináší, pokud nezvládneme souboj emocí a racionálních argumentů. Britští voliči podlehli dojmu, že jako externisté mohou získat lepší podmínky spolupráce než jako řádní členové Evropské unie. Tak ale žádné společenství nefunguje, nemůže ho tedy připustit ani EU. Chápu zklamání těch, kteří už předem počítali, co jim odchod vynese, ale prostě se budou muset smířit s tím, že i unijní vyjednavači mají své hranice možného. Nic z politické aktivity za vystoupení neilustruje lépe než skutečný postoj Nigela Lawsona, jednoho z protagonistů hnutí Vote Leave. Ten už totiž pro jistotu požádal o trvalý pobyt ve Francii, protože – jak sám říká – „Evropu má rád“. I u nás se objevují hlasy, že bez Evropské unie by nám bylo lépe. Než vůbec začneme přemýšlet o jejich argumentech, měli bychom se podívat, jaké jsou osobní ambice těch, kteří czexit prosazují, a jestli také „nepijí víno, zatímco kážou vodu“.
Ať však již Evropská unie přetrvá, nebo ne, s námi, nebo bez nás, neměli bychom zapomenout na naše vlastní směřování. Zatím si na cestě ke znalostní společnosti občas zbytečně házíme klacky pod nohy. Tím posledním je zamýšlený cut-off limit při zkouškách na střední školu, který by část studia chtivých srazil do učňovských oborů. Pokud máme skutečně málo řemeslných pracovníků, nebylo by lépe motivovat k absolvování učňovského oboru těch deset procent dětí, které svou profesní přípravu ukončí jen základní školou?
