Tím je bublající nespokojenost uvnitř velkých firem. Tentokrát specifická: Neviditelná bariéra totiž roste mezi lidmi v kancelářích a lidmi v provozu. A přestože má silné socioekonomické pozadí, neboť poslední těžké roky dopadly na různé skupiny různých obyvatel rozdílným způsobem, ten hlavní důvod je ještě jiný: nedostatečná komunikace změn, které se v době transformace ve firmách dějí.
Česko v náruči nejistoty
Na obrázku: Ondřej Švrček, Munipolis >
Své o tom ví Ondřej Švrček, zakladatel komunikační sítě Munipolis a expert na interní komunikaci: „Češi se po letech začali bát o svoji budoucnost. Polovina z nich totiž očekává, že situace se ještě zhorší. A to i pro ty s nadprůměrnými platy. Jak silná pak musí být nejistota u lidí, kteří mají mzdy naopak podprůměrné? Právě v této skupině se nyní velká část zaměstnanců bojí o práci. Podle průzkumu poradenské společnosti RSM každá desátá firma počítá s tím, že přijde během roku o lidi – paradoxně jako kompenzaci za to, že chce přidat klíčovým pracovníkům. Netřeba dodávat, že ti se nacházejí často právě v kancelářích.“
„Že změny nastat musejí a firmám nastává složité období, to nijak nerozporuji. Na druhou stranu by to však v žádném případě neměla být omluva, proč na některé klíčové prvky transformace rezignovat. Naopak. O čem konkrétně mluvím? O flexibilní, rychlé a přímé komunikaci uvnitř společnosti. Která bude schopna zasáhnout stejnou měrou každého zaměstnance – ať už tráví den v zasedačkách nebo u pracovního stroje,“ rozvíjí dále Švrček.
Pro informaci, že to je dnes problém, nemusíme chodit daleko. Podle loňského průzkumu AMKOS považuje 70 % českých společností svůj vnitřní komunikační mix za neefektivní. I u těch nejpokročilejších často putuje informace k příjemci až několik dnů, protože mezi hlavní způsoby předávání důležitých informací převažují hromadné mítinky, a dokonce stále ještě nástěnky. Roztříštěnost, informační smog nebo nepřehlednost patří mezi nejčastěji zmiňované problémy.
Informaci o plánovaném propouštění se tak může pracovník dozvědět častěji z neoficiálního zdroje, navíc pokroucenou než z oficiální komunikace. A ve spojení s bobtnajícím strachem následovaným nespokojeností jde v podstatě o časovanou bombu uvnitř českých firem.
Strach modrých límečků, netečnost těch bílých
Ten důvod už byl zmíněn. Každý obtížný krok dopadne na jednotlivé pracovníky různým způsobem. „Bílé límečky“ z kanceláří případná výpověď zabolí méně než „modrý límeček“ s dvacetiletou praxí. Přitom ti první se k zásadním informacím dostanou lépe – přes vazby, komunikační platformy nebo lepší vztahy s managementem – než člověk „od pásu“ nebo v terénu, který má často k ruce jen tlačítkový mobil.
Rozhodně však nejde jen o problém nedostatečné digitalizace. Jde také o vnitřní nastavení managementu a nepochopení dynamiky firemních procesů. A bohužel i opomenutím faktu, že s tím můžeme něco dělat. To je otázka rychlých a flexibilních rozhodnutí. A ta by se manažeři měli naučit dělat teď, protože včera už bylo pozdě. Mnohokrát pochopitelná frustrace pracujících může položit nejen celou firmu, ale zadělává na celospolečenský problém. Ten už se rýsuje na horizontu každým dnem a k povšimnutí si této skutečnosti stačí čas od času zapnout televizi.
Blbá nálada roste z nejistoty a odcizení
Jsou to příběhy, které každý zná. Všechny jsou si velmi podobné, napříč světem. Ekonomické problémy se odráží v nejistotě na pracovišti, náhlé propouštění po dlouhých chvílích manažerského ticha vyvolává hněv a zklamání. Kdo někdy žil v místě, kde je život většiny obyvatel spojený s prací například v jednom lokálně dominantním podniku, sám možná zažil, jak se velké propouštění a konflikty propisují do celého regionu. Frustrace roste a přetavuje se v negativní společenské jevy.
Ondra Švrček má ale na blbou náladu lék: „S tím ale společnosti mohou něco dělat. Mluvit s lidmi přímo. Rychle. Lidsky. Nikdo nechce ze svého pracoviště školku, kde se o něj budou všichni starat, špatně ale neseme odcizení od naší práce, od smyslu našeho počínání a od základních jistot. Chceme férové zacházení, práci bez tajností a podivných diskuzí o naší budoucnosti za zavřenými dveřmi. I když někdy nemáme na vybranou a musíme se s některými lidmi rozloučit, dobrá manažerská komunikace nám může ušetřit zdroje a problémy na obou stranách. Znejistěná a obávající se pracovní síla nefunguje dobře. Management uzavřený ve věži nemůže činit dobrá a včasná rozhodnutí. Je v našem nejen ekonomickém zájmu, abychom mezi sebou měli jasno a netahali proti sobě, ale spolu. Rozzuření propuštění zaměstnanci nedělají dobře nejen podniku, ale ani celé společnosti.“
Chceme prosperující Česko? Buďme k sobě ohleduplní
Práce je místo, kde člověk stráví většinou třetinu dne. Přináší do ní s sebou pocity, nálady a myšlenky z domova, ze společnosti. Když z ní odchází, funguje to rovněž tak. A co si budeme namlouvat – přístup zaměstnavatelů má snad až na výjimky velkých měst naprosto zásadní dopad na celkovou atmosféru ve společnosti.
Pokud lidé odcházejí z práce naposledy a cítí se podvedení, frustrovaní nebo zneuctění, logicky se to projeví doma a ve společnosti. Každý den můžeme slyšet o pesimismu a rostoucí nedůvěře. Dá se v takovém prostředí dobře pracovat a něco budovat? Nikoli. To platí jak o zaměstnání, tak celé zemi.
„Co si z toho odnést? Firmy si musejí uvědomit, že svět mimo jejich zdi nekončí a čísla na grafech a prognózách neodráží životy lidí uvnitř i venku. A komu toto nestačí, ten by měl nahlédnout do průzkumů: 78 % zaměstnanců je ochotno projít si se zaměstnavatelem až půl roku nejistoty, pokud s nimi jedná na rovinu. 81 % pak zvažuje změnu pracovního místa ve chvíli, kdy jim zaměstnavatel zatají nebo neumí vysvětlit tak zásadní věc, jako je například propouštění,“ uzavírá Švrček. „Jinými slovy: Slušná interní komunikace, která se dnes neobejde bez technologií, má z mého pohledu jasný podíl na tom, jak rychle se uzdraví naše ekonomika. Mluvme spolu. Můžeme tím jen získat!“
