V loňském roce byl v legislativním procesu schválen daňový řád, který s účinností k 1. lednu 2011 kompletním způsobem nahradí stávající zákon o správě daní a poplatků. Vzhledem ke kvantitě celé materie se daňový řád, který byl pečlivě připravován několik let, nevyhnul určitým nedostatkům technického charakteru. Proto Ministerstvo financí zpracovalo mimo schválený plán legislativních prací vlády pro rok 2010 návrh technické novely daňového řádu.
Z technických úprav je nejdůležitější úprava institutu prodloužení lhůty, která by při aplikaci gramatického výkladu mohla znamenat, že daňovým subjektům, které požádají těsně před koncem lhůty pro podání daňového přiznání o její prodloužení, bude automaticky vyhověno. To by ve svých důsledcích znamenalo posunutí splatnosti daně z příjmů (a některých dalších daní) až o 3 měsíce, což by mohlo vyvolat zásadní dopady z hlediska daňového inkasa do veřejných rozpočtů.
Kromě odstranění „technických nedostatků“ bylo dalším cílem novely daňového řádu snaha reagovat na požadavek vyplývající z koaliční smlouvy, která spočívá v prodloužení lhůty pro stanovení daně ze tří na pět let. V důsledku toho by mělo dojít k prodloužení doby, kterou má správce daně i daňový subjekt na realizaci základního cíle správy daní, kterým je správné a úplné zjištění a stanovení daně.
Zejména druhá změna vyvolala mezi podnikatelskou veřejností velkou pozornost. Svůj názor vyjádřili zástupci Svazu průmyslu a dopravy ČR v připomínkách takto:
K bodu 14 – § 148 odst. 1 – prodloužení preklusivní lhůty
Svaz průmyslu a dopravy ČR s navrhovaným řešením zásadně nesouhlasí. Má pro to argumenty charakteru ekonomického i právního.
Ekonomické argumenty:
Toto rozhodnutí neúměrným způsobem navyšuje administrativu a s ní spojené náklady.
V období přijímání protikrizových opatření jde toto rozhodnutí v opačném směru. Ekonomické jednotky musí omezovat jednotlivé skupiny nákladů a takto se naopak náklady navyšují. Nejen v oblasti personální, technické, (na udržování dat o 2 roky déle), ale i v konkrétním prodražování daňového příslušenství, které je i v současnosti značné a ekonomickou situaci firem značně zatěžující. (Uvažujeme o situaci, kdy se eventuálně doměří daň za čtyři nebo 5 let zpět). Dá se dále očekávat, že stoupnou náklady v souvislosti s pojištěním osob poskytující své služby v oblasti zpracování účetnictví a poradenství, což postihne zejména okruh malých účetních firem.
Tímto rozhodnutím se dále přenáší ekonomická odpovědnost za velmi nestabilní legislativní prostředí především v oblasti daní, které trvá již několik let, na podnikatelské subjekty.
SP ČR vnímá uvažovaný krok jako kontraproduktivní v odůvodněném požadavku, aby daňová postupovala směrem k poplatníkovi bez zbytečného odkladu.
Připomínáme v této souvislosti na to, že finanční dopad takového rozhodnutí není v materiálu analyzován. (RIA)
Právní argumenty:
* Ústavní soud – byť v jiné souvislosti – ve svém nálezu (sp. zn. I.ÚS 1611/07) vyslovil názor, že již prodloužením prekluzivní lhůty ze tříleté na čtyřletou dochází k „prodloužení nejistoty daňového subjektu a otevření cesty k dlouho trvající nečinnosti správce daně“, což jednak nerespektuje čl. 11 Listiny základních práv a svobod a z něj vyplývající zásadu in dubio pro libertate, a jednak nerespektuje princip proporcionality, z nějž vyplývá příkaz k co největší minimalizaci zásahů do základních práv a svobod.
* Argumentaci Ústavního soudu lze a je nutno vztáhnout na ještě větší ústavněprávní nepřijatelnost stanovení dokonce pětileté prekluzivní lhůty v daňovém řízení.
Podrobněji: Ústavní soud se ve svém nálezu (sp. zn. I.ÚS 1611/07) mimo jiné zabýval otázkou běhu prekluzivní lhůty pro vyměření daňové povinnosti (§ 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků). Vzhledem k tomu, že daňové předpisy svojí povahou zasahují do vlastnického práva, připomněl Ústavní soud při posuzování předmětné otázky podmínky, které musí tyto předpisy splňovat. Základní podmínkou je, aby orgán veřejné moci při ukládání a vymáhání daní respektoval ochranu základních práv jednotlivce. Dále jsou v případě ukládání a vymáhání daní orgány veřejné moci povinny šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod a v případě pochybností postupovat ve prospěch daňových poplatníků.
* Ústavní soud považoval za nutné především zdůraznit, že očekávání fyzických a právnických osob, že veřejná moc bude existenci pohledávek vůči státu oznamovat potenciálním dlužníkům bez zbytečného odkladu, je zcela legitimní.
* Ústavní soud dále dovodil, že právní úprava prekluzivní lhůty v daňovém řízení musí respektovat účel zavedení prekluzivních lhůt a k tomu uvedl, že jde zejména o to, stimulovat správce daně k včasnému výkonu jeho práv a povinností, přičemž z hlediska právní jistoty daňových subjektů je nutno nastolit stav, kdy bude nepochybné, že po uplynutí prekluzivní lhůty případné jejich závazky skutečně zanikly, a to zejména s ohledem na problémy spojené s prokazováním povinností v daňovém řízení s velkým časovým odstupem.
Podobné připomínky zazněly i z jiných míst a tak existuje velká pravděpodobnost, že novela daňového řádu se Poslanecké sněmovně navrhne k projednání se změnami pouze technického charakteru.
Autorka působí v České asociaci finančních ředitelů (CACFO) při Svazu průmyslu a dopravy ČR
