Provozovatel nevykazoval na čerpací stanici žádná manka. Tvrdil totiž, že s ohledem na použité technologie ke ztrátám způsobeným jiným způsobem než přirozenými úbytky nedocházelo. Zjištěné rozdíly při inventuře pak účtoval přímo do spotřeby. Provozovatel následně před správcem daně argumentoval, že zjištěné rozdíly způsobily povětrnostní vlivy a že tudíž účtování na vrub účtů spotřeby je v souladu s účetními předpisy, neboť se nejedná o skutečná manka.
Nejvyšší správní soud (obdobně jako v předchozím řízení krajský soud) konstatoval, že maximální výši přirozených úbytků stanovuje vyhláškou 237/2005 Sb., kterou se stanoví výše technicky zdůvodněných ztrát při dopravě a skladování minerálních olejů. Veškeré inventurní rozdíly nad stanovenou výši je pak nutno považovat za vzniklé manko. Pokud plátce DPH neprokáže způsob jeho vzniku, zpravidla se posoudí jako použití majetku pro účely nesouvisející s ekonomickou činností plátce a dané zboží podléhá DPH na výstupu.
Pomineme-li konkrétní aspekty daného případu, soud opět potvrdil dřívější rozsudky v této oblasti (například rozsudek 1 Afs 51/2009-67) a podpořil správce daně v jejich přístupu při uplatňování DPH u inventurních rozdílů.
Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích nicméně připouští, že ne vždy se v případě manka jedná o situaci vyžadující odvod DPH.
Jde například o:
* manka způsobená krádeží,
* množstevní úbytky do výše stanovené normou,
* manka předepsaná k náhradě odpovědné osobě,
* manka legitimně zkompenzovaná s přebytky.
Při provedení inventury proto doporučujeme provést analýzu zjištěných rozdílů a věnovat zvýšenou pozornost jejich správnému zaúčtování a doložení. V případě daňové kontroly je pak nezbytné již od počátku důsledně argumentovat proti doměrku a v případě jeho vyměření tak připravit půdu pro případný budoucí soudní spor.
Zdroj: KPMG
Foto: © Cmon - Fotolia.com
