Rozsudek posuzoval druh vztahu mezi profesionálním sportovcem a sportovním klubem, kteří se smluvně dohodli na spolupráci v režimu OSVČ. Sportovec však poté, co mu finanční úřad doměřil daň z dodatečně zvýšeného základu daně, tento obchodněprávní vztah zpochybnil. Argumentoval tím, že vztah měl ve skutečnosti charakter závislé činnosti a daňové povinnosti tak měly přecházet na plátce, v tomto případě sportovní klub. Své tvrzení odůvodňoval tím, že při výkonu své činnosti musel dbát pokynů sportovního klubu a tuto činnost vykonával pouze pro tento subjekt.
Nejvyšší správní soud nesouhlasil s názorem stěžovatele, že pracovní vztah uzavřený se sportovním klubem má charakter závislé činnosti. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že hráč byl srozuměn se svým postavením OSVČ a skutečnost, že musel dbát pokynů plátce, tj. sportovního klubu, neznamená, že se automaticky jedná o závislou činnost. Soud dále konstatoval, že „tuto povinnost není možno coby rozhodné kritérium přeceňovat, jelikož je zřejmé, že povinnost ,dbát pokynů plátce‘ má např. i každý řemeslník, vykonávající činnost na základě živnostenského oprávnění, který musí respektovat pokyny svého klienta“.
Nejvyšší správní soud se tak ztotožnil s některými svými předchozími rozsudky, jež stanovily, že při posuzování, zda se jedná o závislou či nezávislou podnikatelskou činnost, je nutné vždy vycházet z konkrétního případu. Toto rozhodnutí dokládá určitý liberální přístup k dané problematice spočívající v nutnosti posoudit všechny okolnosti konkrétní situace.
Zdroj: KPMG
