V praxi výše uvedené znamenalo, že prokuristé neměli oprávnění jménem společnosti podepisovat např. daňová přiznání, nebo udělovat dalším osobám plné moci k zastoupení v daňových řízeních. Podle soudu totiž jednání se správci daně není součástí prokury, která podle obchodního zákoníku zahrnuje pouze úkony, k nimž dochází „při provozu podniku“.
Na toto své dřívější rozhodnutí nyní navázal Nejvyšší správní soud v jednom z nedávných rozsudků (1 Afs 34/2011 – 183 ze dne 29. června 2011), v němž se zabýval také otázkou, zda a jak lze dodatečně napravit situaci, kdy prokurista provedl určité úkony vůči správci daně, k nimž nebyl oprávněn. Soud konstatoval, že společnost, respektive její statutární orgán, by mohla takový nedostatek dodatečně napravit tím, že by výslovně schválila úkony učiněné prokuristou.
Nejvyšší správní soud dále v komentovaném rozsudku připustil, že dříve existovala správní praxe, v rámci níž finanční úřady akceptovaly úkony učiněné prokuristy. Taková správní praxe však byla podle soudu nezákonná a její změna tedy byla ze strany finančních úřadů oprávněná.
Uvedený názor Nejvyššího správního soudu se vztahuje na úkony učiněné daňovými subjekty do dne 1. ledna 2011, kdy nabyl účinnosti daňový řád. V porovnání s dřívější právní úpravou daňový řád postavení prokuristů v daňovém řízení výslovně upravil, čímž se nepřímo rozšířilo vymezení prokury v obchodním zákoníku. Podle stávajícího znění daňového řádu může prokurista jednat jménem společnosti v daňovém řízení, pokud je dle udělené prokury oprávněn jednat samostatně, tzn., pokud není jeho oprávnění jednat jménem společnosti omezeno.
Zdroj: KPMG
