V daném případě dospěl nizozemský správce daně k závěru, že by nizozemská mateřská společnost měla dostávat od východoevropských společností úhradu za prodej výrobků pod značkou skupiny, a zvýšil proto základ daně mateřské společnosti o 900 000 EUR v hospodářském roce 2004/2005. Mateřská společnost vyhotovila na základě tohoto doměrku smlouvu o licenčních poplatcích a české společnosti zpětně vyfakturovala licenční poplatky i za hospodářský rok 2004/2005. Česká společnost zohlednila v dodatečném daňovém přiznání náklady na licenční poplatky zpětně vyfakturované mateřskou společností jako daňově uznatelné.
Správce daně doměřil české společnosti daň z příjmů právnických osob ve výši nákladů na dodatečně vyfakturované licenční poplatky, neboť se dle jeho názoru nejednalo o náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Česká společnost argumentovala, že výše fakturované částky za použití obchodní značky a loga byla vypočtena na základě tržeb za výrobky, na kterých jsou obchodní značka a logo umístěny, a že oprávněnost a výši této částky potvrdil i nizozemský správce daně. Dále česká společnost zdůraznila, že porušení cen obvyklých prokazuje správce daně.
NSS přisvědčil správci daně. Dle NSS ze závěrů nizozemského správce daně nevyplývá oprávnění mateřské společnosti fakturovat licenční poplatky zpětně. Stěžovatel neprokázal, že se jedná o daňově uznatelný náklad, neboť jako důkaz nepostačuje obecné tvrzení stěžovatele, že obchodní značka je používána na výrobcích, písemné dokumentaci, obchodních listinách, reklamních a propagačních předmětech a webových stránkách. Neobstojí ani další obecná tvrzení, že obchodní značka a logo skupiny jsou zárukou kvality, čímž přispívají k odbytu výrobků stěžovatele a dosažení zisku. Stěžovatel dle NSS zejména neprokázal, zda a v jakém rozsahu používal obchodní značku a logo v hospodářském roce 2004/2005.
Dle NSS stěžovatel neunesl své důkazní břemeno. V této souvislosti NSS uvedl, že důkazní břemeno leželo na stěžovateli, nikoliv na správci daně, jak se stěžovatel domníval. V daňovém řízení platí obecně zásada, že je to daňový subjekt, který nese důkazní břemeno. Z tohoto obecného pravidla sice existují výjimky, např. v situaci, v níž správce daně zamýšlí upravit základ daně z důvodu stanovení převodních cen mezi spojenými osobami. V takovém případě správce daně nese důkazní břemeno při konstatování rozdílu mezi těmito cenami. To ovšem nebyl případ stěžovatele, neboť správce daně nezpochybňoval výši licenčního poplatku, ale splnění obecné podmínky pro daňovou uznatelnost nákladu.
NSS v tomto rozsudku znovu potvrdil svůj striktní přístup k aplikaci ustanovení § 24 odst. 1 ZDP a zdůraznil nadřazenost tohoto ustanovení nad ustanovením § 23 odst. 7 ZDP.
Zdroj: KPMG
