Příslušný správce daně zpochybnil použití smlouvy s Nizozemskem. Místo toho požadoval aplikaci smlouvy s Velkou Británií, která České republice umožňovala sražení daně z dividend ve výši 5 %. Podle názoru správce daně bylo přijetí dividend nizozemskou společností pouze formálním právním úkonem zastírajícím skutečné právní úkony, protože jejich skutečným vlastníkem byla společnost se sídlem ve Velké Británii, která nizozemskou i českou společnost nepřímo vlastnila. Správce daně zdůvodnil svůj závěr především tím, že nizozemská společnost nevyvíjela žádnou vlastní činnost, podíly v české společnosti získala sérií účelových převodů v rámci skupiny od britské společnosti a výplata dividend probíhala přímo na bankovní účet britské společnosti.
Soud se závěry správce daně nesouhlasil. Odmítl, že by ze skutečnosti, že dividendy byly vypláceny přímo na bankovní účet britské společnosti, bylo možné dovodit, že nizozemská společnost neměla z daného příjmu užitek. Soud konstatoval, že v souladu s obchodním zákoníkem může česká společnost vyplatit dividendu i jinak než „na adresu akcionáře“.
Je nicméně třeba upozornit, že se soud v této fázi odmítl zabývat otázkou, zda zvolená holdingová struktura nepředstavovala zneužití práva, konkrétně smlouvy o zamezení dvojího zdanění. S ohledem na svou dřívější rozhodovací praxi totiž soud od sebe striktně odděluje doktrínu zneužití práva a doktrínu tzv. zastřených právních úkonů.
Případ se nyní vrací zpět příslušnému finančnímu ředitelství, které si tak bude moci opatřit další důkazy a případně se též zabývat otázkou, zda nedošlo ke zneužití práva. Daný případ proto nelze považovat za zcela uzavřený.
Zmíněný případ se týkal roku 2003, kdy Česká republika ještě nebyla povinna uplatňovat osvobození dividend vyplácených mateřským společnostem se sídlem v EU. V současnosti může předmětný rozsudek Nejvyššího správního soudu a případné nové rozhodnutí finančního ředitelství ovlivnit vyplácení dividend z Česka do třetích zemí, tedy mimo EU.
Zdroj: KPMG
