Nejvyšší správní soud: zpřísnění důkazního břemene týkajícího se správnosti převodních cen pro příjemce investičních pobídek

8. 11. 2014

Sdílet

 Autor: © arahan - Fotolia.com
V rozsudku 7 Afs 94/2012 – 74 se Nejvyšší správní soud zabýval případem společnosti čerpající slevu na dani z titulu investičních pobídek ve vztahu k problematice převodních cen.

Z pohledu příjemce investičních pobídek představuje správné nastavení převodních cen (tj. dodržení tržních cen v transakcích se spojenými osobami) jednu z klíčových podmínek čerpání slevy na dani, jejíž nedodržení má za následek kompletní ztrátu nároku na slevu na dani.

 

Dle názoru správce daně neodpovídala marže dosahovaná společností u prodeje zboží nakupovaného ze skupiny principům tržních obchodních vztahů, jelikož byla výrazně vyšší než hodnoty dosahované srovnatelnými subjekty. Navíc se jednalo o distribuci produktů, které společnost předtím sama vyrobila a prodala je spojené osobě za cenu vyšší, než za jakou je pak zpět nakoupila. Tato marže v posledním roce čerpání investičních pobídek několikanásobně vzrostla oproti marži dosahované společností v předchozích a následujících zdaňovacích obdobích.

 

NSS ve svém rozhodnutí obecně formuloval pravidla rozložení důkazního břemene týkajícího se cen obvyklých ve vztahu k poplatníkům čerpajícím investiční pobídky. Dle názoru NSS tím, že společnost v rámci daňového přiznání čerpala slevu na dani, pak implicitně tvrdí, že v daném zdaňovacím období nezvýšila základ daně pro výpočet slevy na dani operacemi se spojenými osobami. Pokud správce daně prokáže, že se v hospodaření vyskytují obchodní operace se spojenými osobami, které dle racionální úvahy neodpovídají ekonomickým principům běžných obchodních vztahů, pak je právě na daňovém subjektu, aby prokázal ekonomickou opodstatněnost takových transakcí. Toto rozložení důkazního břemene je významným způsobem odlišné od situace poplatníků nečerpajících investiční pobídky, kdy případný rozdíl mezi účtovanou cenou a cenou obvyklou musí vždy prokazovat správce daně.

 

V této souvislosti NSS připustil, že vysokou marži dosaženou z jedné dílčí činnosti by bylo možné považovat za opodstatněnou, pokud by tím byla vyvážena nevýhodnost, resp. nízká marže dosahovaná na jiných, vzájemně ekonomicky propojených činnostech. Ekonomickou provázanost jednotlivých činností však dle NSS společnost neprokázala.

 

Uvedený rozsudek dokládá důležitost správného nastavení převodních cen u společností čerpajících investiční pobídky. Tyto společnosti mohou v rámci daňové kontroly čelit vyšším nárokům na prokazování ekonomické opodstatněnosti svých transakcí a dodržování principu tržních cen. K tomu účelu je proto vhodné mít již v předstihu k dispozici odpovídající dokumentaci, která může významně napomoci v procesu dokazování a omezit rizika spojená s převodními cenami.

 

Zdroj: KPMG

 

 

bitcoin_skoleni