Novela Švýcarských pravidel nepřináší žádnou radikální změnu, lze u ní nicméně vysledovat významnou snahu učinit rozhodčí řízení podle těchto pravidel rychlejší, levnější a efektivnější. Mezi stěžejní prvky nové úpravy pravidel patří vytvoření stálého rozhodčího soudu („Rozhodčí soud“), tedy instituce, v jejíž pravomoci je správa, dílčí dozor a v určitých fázích sporu i vedení rozhodčího řízení. Další změnou, kterou revize pravidel přináší, je nově upravené právo stran sporu žádat o vydání předběžného opatření ještě před ustavením rozhodčího senátu. Novelou pravidel byly dále posíleny pravomoci rozhodčího senátu při rozhodování o předběžných opatřeních.
Rozhodčí soud
Na první pohled nejzjevnější změnou Švýcarských pravidel je založení Rozhodčího soudu. Před 1. červnem 2012 neexistoval orgán, který měl pro potřeby rozhodčích řízení vedených podle Švýcarských pravidel na starosti agendu stálých rozhodčích soudů. Bylo tomu tak proto, že si každá ze šesti obchodních komor jednotlivých švýcarských kantonů, které pravidla vydaly, spravovala u ní vedená řízení samostatně. Tím, že byl založen Rozhodčí soud s pravomocí spravovat všechna rozhodčí řízení vedená dle pravidel, se Švýcarská rozhodčí pravidla v Evropě zařadila po bok významných mezinárodních rozhodčích pravidel, jako jsou rozhodčí pravidla ICC, LCIA, SCC nebo VIAC. Ta všechna mají pro potřeby arbitráží, které se podle nich vedou, stálý rozhodčí soud. Stejně jako tyto instituce je i Rozhodčí soud a jeho sekretariát pověřen úkoly typickými pro stálé rozhodčí soudy, mezi něž patří mj. pomocné funkce v počáteční fázi arbitráže, při jmenování a ukončení mandátu rozhodců, při dohledu nad délkou a náklady řízení apod.
Významným úkolem, který autoři nově vzniklému Rozhodčímu soudu vytkli, je pravomoc schvalovat a v případě potřeby i upravovat náklady arbitrážních řízení vedených podle Švýcarských pravidel. Zatímco před 1. červnem 2012 měly obchodní komory pouze poradní hlas, přičemž právo rozhodnout o nákladech řízení příslušelo výhradně rozhodčímu senátu, po novele pravidel mají rozhodci povinnost předložit návrh rozhodnutí o nákladech řízení Rozhodčímu soudu ke schválení. Rozhodčí soud je následně povinen při schvalování návrhu přihlédnout k principům pro stanovení nákladů řízení, které jsou v pravidlech vtěleny, zejména pak k zásadě úspěchu ve věci, způsobu vedení arbitráže jednotlivými stranami apod.
Předběžná opatření a mimořádný rozhodce
Pro počáteční fázi sporu je důležitou změnou, kterou nově zrevidovaná Švýcarská pravidla přinesou, možnost žádat o předběžné (v terminologii pravidel „nouzové“) opatření ještě před ustanovením rozhodčího senátu. Tato změna reflektuje obecný trend v oblasti mezinárodní arbitráže, který lze vysledovat v revizích dalších pravidel, například v nedávné novele rozhodčích pravidel ICC z ledna 2012.
Důvodem pro zavedení tzv. řízení o nouzovém opatření (emergency relief procedure, procédure d’urgence) byla především snaha zkrátit dobu potřebnou k vydání předběžného opatření, která je, vzhledem k povaze tohoto právního prostředku, pro strany sporu klíčová. Novelizovaná Švýcarská pravidla proto poskytují stranám rozhodčí doložky právo domáhat se vydání předběžného opatření již v zárodku sporu, aniž by předem byly povinny učinit standardní právní úkony, které jsou pro rozhodčí řízení charakteristické (podání žaloby, navržení rozhodců apod). Zároveň se autoři novely pokusili vyvážit snahu o zvýšení efektivity předběžných opatření s ochranou práv osob, proti kterým opatření směřují.
Podle Švýcarských pravidel (ve znění po novele) je strana sporu oprávněna požádat o vydání předběžného opatření jak po, tak před podáním rozhodčí žaloby. Pokud podá strana sporu návrh na vydání předběžného opatření před podáním žaloby, je povinna žalobu podat do deseti dnů po doručení návrhu na vydání předběžného opatření sekretariátu Rozhodčího soudu. V případě, že tuto povinnost nesplní, Rozhodčí soud řízení o vydání nouzového předběžného opatření zastaví. Klíčové postavení Rozhodčího soudu v úvodní části řízení o shora uvedeném návrhu na vydání předběžného opatření – na rozdíl od jiných pravidel, jako jsou rozhodčí pravidla ICC – je zdůrazněno dále jeho pravomocí rozhodnout, zda jmenuje rozhodce výhradně pro účely přezkoumání návrhu na vydání předběžného opatření (emergency arbitrator, arbitre d’urgence), anebo zda jmenování takového rozhodce odmítne s tím, že se jako vhodnější jeví pokračovat v ustavení rozhodčího senátu, který věc následně posoudí. Podobně jako v řízeních dle pravidel ICC je přitom Rozhodčí soud dle Švýcarských pravidel oprávněn odmítnout jmenovat rozhodce k rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, pokud je rozhodčí doložka ve prospěch těchto pravidel zjevně neplatná.
Rozhodne-li Rozhodčí soud o jmenování rozhodce výhradně pro účely přezkoumání návrhu, je rozhodnutí o tom, zda bude předběžné opatření vydáno či nikoliv, dle článku 43 pravidel v pravomoci takto jmenovaného rozhodce. Právní postavení rozhodce je přitom obdobné tomu, které dle pravidel přísluší rozhodčímu senátu. O návrhu je takový rozhodce povinen rozhodnout do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl předán spis k věci. Tato lhůta může být změněna dohodou stran, případně Rozhodčím soudem. Švýcarská rozhodčí pravidla nepředepisují formu rozhodnutí, kterým rozhodce opatření vydává. Převládá nicméně názor, že rozhodnutí mohou mít obě zásadně v úvahu přicházející formy, tedy jak formu usnesení, tak nálezu. V takovém případě bude na uvážení rozhodce, jakou formu zvolí s ohledem na konkrétní okolnosti případu, a zejména pak s ohledem na právní řád země potenciálního výkonu opatření. Vzhledem k tomu, že má rozhodce dle pravidel postavení v zásadě obdobné tomu, jenž náleží rozhodčímu senátu, bude jím vydané předběžné opatření i stejným způsobem vykonatelné, a to v souladu s právem země, ve které bude výkon iniciován.
Ustanovení o řízení o nouzovém předběžném opatření obsažená v pravidlech (ve znění po novele) jsou přímo aplikovatelná na strany rozhodčí doložky, která na pravidla platně odkazuje. Proto, pokud strany sporu hodlají aplikaci těchto ustanovení vyloučit, musí si to v rozhodčí doložce výslovně sjednat.
Přijetím shora popsané právní úpravy nebylo v principu dotčeno právo stran domáhat se vydání předběžného opatření v rámci řízení ve věci před standardně ustanoveným rozhodčím senátem (jediným rozhodcem). I tato část pravidel nicméně doznala dílčích změn. Nově je po novele rozhodčí senát oprávněn ve výjimečných situacích a po upozornění účastníků řízení předběžné opatření bez návrhu stran, tedy z vlastní iniciativy, změnit, zrušit nebo pozastavit jeho účinky. Mimo to je nově rozhodčí senát nadán pravomocí vydat bez vědomí ostatních stran sporu předběžné rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření. I tohoto práva však senát může využít pouze ve výjimečných případech. K platnosti takového předběžného rozhodnutí nadto pravidla vyžadují, aby návrh na předběžné opatření byl ostatním stranám sporu doručen nejpozději s přijetím předběžného rozhodnutí a aby jim byla neprodleně poskytnuta příležitost se k věci vyjádřit.
Pro úplnost je namístě dodat, že novela pravidel žádným způsobem nezasáhla do práva stran sporu domáhat se bez ohledu na shora uvedené možnosti vydání předběžného opatření u obecných soudů.
Rychlost a náklady řízení
Ve snaze rozhodčí řízení zrychlit a zlevnit, vložili autoři novely do Švýcarských pravidel článek 15.7, který ukládá stranám sporu povinnost vyvinout „úsilí k tomu, aby řízení probíhalo efektivně, nedocházelo ke zbytečným průtahům a aby nevznikaly zbytečné náklady“. Jakkoliv se může zdát, že citované ustanovení je deklaratorní povahy a že nestanovuje sankce za jeho porušení, může být rozhodci vzato v úvahu při rozhodování o nákladech řízení. I přesto, že v pravidlech – na rozdíl od rozhodčích pravidel ICC po novele z ledna 2012 – nenalezneme ustanovení, které by výslovně přikazovalo rozhodcům o nákladech řízení rozhodnout s přihlédnutím k tomu, jak efektivně strany v arbitráži postupovaly, se jedná o důležitou indikaci kritérií, která mohou být při stanovení, resp. schválení nákladů řízení rozhodčím senátem a Rozhodčím soudem, brána v úvahu.
Další změnu, která si klade za cíl rozhodčí řízení zrychlit, lze nalézt v článku 18.3 a 19.2 pravidel. Dle těchto ustanovení jsou strany povinny veškeré důkazy a jiné listiny předložit rozhodčímu senátu spolu s prvním podáním ve věci. Z dikce obou ustanovení je patrné, že se jedná o obecné pravidlo, od kterého se lze, a od kterého bude často nevyhnutelné, se odchýlit. Odrážejí nicméně novelou nastoupený trend, který by strany ani rozhodci neměli přecházet bez povšimnutí.
Nová verze Švýcarských pravidel v principu zachovává relativně vysoce ceněné zrychlené řízení (expedited procedure, procédure accelérée) zavedené novelou pravidel v roce 2004. Změny, které do tohoto typu řízení vnáší, jsou spíše technického rázu. Zrychlené řízení, které se mandatorně použije pro arbitráže, v nichž hodnota sporu nepřesahuje jeden milion švýcarských franků, si vydobylo za několik let praxe uznání zejména proto, že většina sporů v něm řešených byla rozhodnuta v pravidlech určené šestiměsíční lhůtě. Čl. 42 odst. 1 pravidel přitom výslovně poskytuje i stranám sporu s větší hodnotou možnost podřídit vzájemnou dohodou rozhodování o sporu zrychlenému řízení.
Novela Švýcarských pravidel pro rozhodčí řízení naznačuje, že se její autoři pod vlivem současného vývoje na poli mezinárodních arbitráží pokusili učinit arbitráž rychlejší, flexibilnější a levnější. Řada nově představených změn je spíše deklaratorního charakteru a jen praxe rozhodčích senátů a Rozhodčího soudu ukáže, do jaké míry se v nich zakotvené principy ve skutečnosti prosadí. Zbylé změny významně rozhodčí pravidla obohacují a arbitráž podle nich vedenou potenciálně zkvalitňují. Vynikající výsledky zrychleného řízení v kombinaci s červnovou novelou tak pravděpodobně napomohou Švýcarským pravidlům uchovat si svou pozici jedněch z nejuznávanějších a nejvyhledávanějších institucionálních pravidel v mezinárodní arbitráži.
Autor pracuje jako advokát v advokátní kanceláři Havel, Holásek & Partners, autorka je studentka
