V daném případě se jedná o problematiku tzv. mezinárodního pronájmu pracovní síly, tedy o situaci, kdy si český subjekt najímá pracovníky od poskytovatele – agentury práce – se sídlem v zahraničí. V takovém případě má podle zákona o daních z příjmů český subjekt jako tzv. ekonomický zaměstnavatel povinnost odvádět z plateb hrazených zahraniční agentuře práce zálohy na daň z příjmů fyzických osob za najaté pracovníky. Pokud je součástí celkové úhrady agentuře též částka za zprostředkování (jak je tomu u agentur práce v podstatě vždy), podléhá zdanění alespoň 60 % z této odměny. Stejné pravidlo se uplatní i v případě, že zahraniční agentura má v České republice organizační složku, která je jinak obecně povinna vypořádat daňové povinnosti z mezd svých zaměstnanců vůči českému finančnímu úřadu. Situace zahraničních agentur se tak odlišuje od agentur tuzemských, u nichž k přesunu povinností zaměstnavatele nedochází. Plátcem záloh na daň z příjmů fyzických osob je vždy tuzemská agentura a subjekt, který si zaměstnance pronajme, není povinen za tyto najaté pracovníky odvádět zálohy na daň. Neplatí pro ni ani zmíněné „pravidlo 60 %“.
Slovenská agentura práce najímala své zaměstnance nikoliv ze zahraničí, nýbrž prostřednictvím organizační složky registrované v České republice. Její situace tedy byla srovnatelná s tuzemskou agenturou. Správce daně posoudil situaci zahraniční agentury jako situaci ekonomického zaměstnavatele a předepsal české společnosti využívající najaté pracovníky zálohy na daň z příjmů fyzických osob k přímému placení. V daném případě činila hodinová sazba za poskytnutí pracovníků hrazená společností 170 Kč, přičemž podle dohody mezi společností a agenturou práce byla dočasně přiděleným pracovníkům garantována mzda ve výši 50 Kč na hodinu. Správce daně určil jako základ pro stanovení daně ze závislé činnosti částku odpovídající 60 % částek fakturovaných agenturou práce.
Česká společnost podala po neúspěšném odvolání a správní žalobě kasační stížnost k NSS. Ten připustil, že by v dané situaci mohly být porušeny základní svobody vnitřního trhu Evropské unie, zejména svoboda usazování a svoboda volného pohybu pracovních sil. Podle NSS může totiž český subjekt odradit od spolupráce s pobočkou zahraniční agentury fakt, že český subjekt na sebe musí převzít agendu spojenou s odváděním záloh na daň z příjmů, zatímco v případě spolupráce s tuzemskou agenturou jej tyto povinnosti netíží. Přesunutí daňové povinnosti z české pobočky slovenské agentury práce na českého ekonomického zaměstnavatele nelze dle názoru NSS odůvodnit zájmem na řádném vybrání daně (účinnost daňového dohledu). Tento důvod by bylo možné akceptovat pouze v případech jednorázového přeshraničního poskytování služeb (tedy nikoliv v případě existence pobočky), kdy může být pro českého správce daně obtížné zdanit zahraničního poskytovatele služby.
Dne 17. ledna 2013 rozhodl NSS usnesením č. j. 1 Afs 38/2012-53 o zastavení řízení a předložení dvou předběžných otázek Soudnímu dvoru. První otázka zní, zda přenesení povinnosti na tuzemský subjekt v případě zahraniční agentury práce, která má v České republice organizační složku, je porušením základních svobod Evropské unie. V rámci druhé otázky se tuzemský soud ptá, zda je porušením základních svobod taková legislativní úprava, podle níž je základ daně z příjmů takových zaměstnanců stanoven v paušální výši nejméně 60 % z částky fakturované agenturou práce v případech, kdy je ve fakturované částce zahrnuta i odměna za zprostředkování.
V případě druhé otázky zastává NSS názor, že je tato úprava odůvodnitelná zájmem na účinnosti daňového dohledu, neboť cílem ustanovení je přimět zahraniční agentury práce k fakturaci skutečně vyplacených mezd a jejich zdanění a dále zabránit vyplácení nezdaněných mezd pod rouškou odměny za zprostředkování. NSS však také konstatuje, že se tato zákonná fikce uplatní jen v případech, kdy z fakturované částky není zřejmá částka za zprostředkování, a že agentuře práce nic nebrání, aby ve faktuře jednotlivé položky rozepsala. Tímto by mohl být potvrzen dosud neoficiální, mnohdy již v praxi uplatňovaný výklad některých správců daně. Tato interpretace je totiž příznivější než doslovný výklad zákona, podle něhož by jako zdanitelný příjem zaměstnance bylo třeba použít částku 60 % z celkové úhrady i v případě, že český subjekt má k dispozici specifikaci celkové odměny obsahující i částku za zprostředkování a výše zdanitelného příjmu je nižší než 60 % z celkové úhrady agentuře práce.
Zdroj: KPMG
