Místo „aktuální“ mohlo mít setkání ve svém podtitulu „Česká republika a Německo – aktuální vývoj evropského hospodářství“ klidně i slovo mnohem expresivnější. Proběhlo totiž v úterý 11. května, necelé dva dny poté, co se představitelé EU rozhodli uklidnit trhy oznámením o vytvoření stabilizačního balíku ve výši 750 mld. eur. Kromě rozpočtového deficitu Řecka a dalších zemí se však řešily také otázky dlouhodobější a koncepčnější, například stav regulace finančního sektoru. Během tří diskusních bloků vystoupili ředitel českého zastoupení Konrad-Adenauer-Stiftung Hubert Gehring, Bernard Bauer z Česko-německé obchodní a průmyslové komory, náměstek ministra financí Tomáš Zídek, ředitel Institutu evropského hospodářství na Univerzitě v Bochumi Wim Kösters, východoevropský korespondent deníku Neue Zürcher Zeitung Rudolf Hermann, náměstek generálního ředitele České spořitelny Heinz Knotzer, Viceguvernér České národní banky Mojmír Hampl, ekonom CERGE-EI Lubomír Lízal, hlavní ekonom Raiffeisenbank Pavel Mertlík, spolumajitel stejnojmenného pivovaru Stanislav Bernard a Michal Mejstřík, ředitel Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Kdo se poučil?
S podniky je to snadné: buď se poučí a fungují dál nebo se nepoučí a zkrachují. S politiky je to těžší, ti mohou problém zakrývat a „mlžit“ mnoho let. Tak vidí jedno z hlavní rizik Wim Kösters, jeden z panelistů, kteří diskutovali v bloku „Poučila se politika a ekonomika z finanční a hospodářské krize?“ Za příčiny krize označil především nerespektování měnové unie, „chamtivost bankéřů a selhání trhu.“ Selhal však podle něj také stát a připomněl podíl FEDu na nafouknutí subprime bubliny na americkém hypotéčním trhu. Měřítkem poučení se z krize bude podle něj to, zda budou Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond schopny včas vystoupit z konsolidačních programů a skončit s expanzivní měnovou politikou.
Bernard Bauer uvedl, že krize vznikla především „z nenažranosti a lenosti“, kdy problémy se neřešily a pouze se zakrývaly zvyšováním zadlužení. Wim Kösters ovšem připomněl, že s „lačností“ coby základní lidskou vlastností kapitalismus při svém fungování počítá, snaha všech účastníků trhu maximalizovat své příjmy je jedním z jeho základních paradigmat. S ostatními panelisty se však shodl na tom, že garanční balík připravených Evropskou unií není řešením krize, ale „pouze oddychovým časem, který jsme si koupili.“
Tomáš Zídek připomněl, že pro otevřené ekonomiky jsou základem úspěchu zdravé veřejné finance a postupné snižování zadlužení. Návrhů v tomto směru připravilo ministerstvo budoucím vládám několik, příkladem může být návrh na snižování mezd ve veřejném sektoru o 1% ročně.
Stroj na tvorbu pohádek
„V krizi se vždycky ptáme, zda jsou stávající pravidla vhodná, vždyť krizi nezabránila,“ uvedl v úvodu části věnované regulaci finančního sektoru Heinz Knotzer z České spořitelny. Z chyb v regulaci bývá obviňován především regulátor, jak však řekl, pravidla nejsou nikdy jen dílem regulátora, ale jde o výsledek interakce regulátora, státu a účastníků trhu. Pravidla se neustále vyvíjejí, vždy v reakci na vývoj událostí. Připomněl, že po přijetí a implementaci pravidel kapitálové přiměřenosti Basel II se už pracuje na pravidlech dalších. Adeptem na zásadní úpravy je podle něj především oblast derivátů. Dle dnešních pravidel jde pouze o dohodu dvou stran, které nejsou o svých krocích povinny informovat nikoho jiného. Řešením by mohlo být zřízení clearingového centra, které by ostatní účastníky trhu o proběhnutých derivátových obchodech alespoň informovalo.
Viceguvernér Mojmír Hampl se obává, že jednou z populárních „pohádek“, kterými politici „krmí“ své voliče je ta, že je možné mít finanční sektor, který bude za prvé efektivní a zajišťující vysoké výnosy, za druhé bude bezpečný pro střadatele a za třetí bude bez morálního hazardu. Podobně jako ve zdravotnictví (levné, kvalitní a zároveň dostupné) však mohou být splněny vždy pouze dvě z nich. Podle jeho názoru dají politici přednost posledním dvěma podmínkám a obětují tak vysoké výnosy, na které byli všichni účastníci finančních trhů v posledních letech zvyklí. Výsledkem pak bude menší ochota bank riskovat a angažovaně úvěrovat ekonomické oživení. Zásadním pravidlem, podle kterého by měly státy a vlády postupovat, je pravidlo „měnit protipožární předpisy až poté, co byl oheň uhašen.“
S tím, že důvodem nesmyslných zásahů je politická objednávka akce, neboť neakční politik je pro voliče nepřitažlivý, souhlasí také Lubomír Lízal z CERGE-EI. Ten se ve svém vystoupení navíc zastal spekulantů, sázejících na pokles eura. Zásadní je především to, že ti, kteří „sází na opačný výsledek“ jsou ochotni dát své peníze do toho, aby upozornili na zásadní problém. Upozornil také, že budou-li finanční trhy v budoucnosti „přeregulované“, sníží se sice náklady na riziko, zároveň se však sníží atraktivita a peníze budou investovány v jiných částech světa.
Prasata jdou na porážku
V úvodu panelu věnovaného rozpočtovým deficitům, jejich rizikům a možným řešením připomněl Pavel Mertlík, že přesná hranice nebezpečného zadlužení státu neexistuje. Jakkoliv měly pobaltské země malý až nulový deficit, ocitly se během krize v mnohem obtížnější situaci než dlouhodobě hluboce zadlužená Itálie. Uvedl také, že průměrné zadlužení ekonomik zemí OECD se během krize zvýšilo ze 70 na 100 procent. Při nerealizaci zásadních reforem však dále „samovolně“ poroste až na odhadovaných 125 procent HDP v roce 2020. Zhruba v té době však můžeme vzhledem k cyklickému vývoji ekonomiky očekávat další větší krizi a tedy další navýšení deficitu. Reformy veřejných financí jsou i proto naprosto nezbytné.
Michal Mejstřík ve svém vystoupení rozebral situací zemí označovaných akronymem PIGS (Portugalsko, Itálie, Řecko, Španělsko). Uvedl, že zvyšováním mezd bez současného růstu produktivity se z hlediska konkurenceschopnosti samy „odsoudily k smrti“. Vysoké mzdy přitom samy o sobě problémem nejsou. Jako příklad uvedl Finsko a Německo, které svou produktivitu díky investicím do moderních technologií resp. po realizaci tzv. Hartzových reforem dále zvýšily, a to i při zachování vysokých mezd.
Jasno v příčinách krize měl Stanislav Bernard. Problém dle jeho názoru nevznikl nízkými daněmi, ale životem nad poměry. Řešení je v úsporách a reformách s tím, že je třeba dát pozor na to, kde končí nezbytná sociální pomoc a začíná korupce voličů.
Přáli jste si platit?
Otázkou „Kdo a kdy to všechno zaplatí?“ otevřel Petr Šimůnek závěrečnou diskusi. Pavel Mertlík připomněl, že politicky oblíbeným a spolehlivým řešením je vyšší inflace, přičemž zbytek dluhů budou státy „rolovat“ před sebou. Podle Michala Mejstříka klíčová otázka nyní zní „Kdo doručí špatnou zprávu o důsledcích života na dluh budoucím generacím?“
Do debaty se zapojil také v auditoriu přítomný poslanec KDU-ČSL Jan Kasal. Podle jeho názoru se politici shodnou lépe než ekonomové a vyzval panelisty, aby představili tři návrhy, které, pokud se shodnou, jim „parlament rád schválí“. Rukavici zvedl exministr Mertlík, který by přišel s totální reformou, na jejímž konci by byl štíhlý a efektivní stát s úředníky, hrdými na svou práci. Zvýšil by také výdaje na vědu a vzdělání.
Závěrečné slovo měl už tradičně bývalý poslanec českého a evropského parlamentu Jaroslav Zvěřina. „Jsem znovu překvapen tím, jak jsou finance plné emocí. Zdá se mi, bezpečné finance jsou jako bezpečný sex: všem je to teoreticky jasné, ale emoce zkrátka stojí v cestě.“
Autor je stálým spolupracovníkem redakce
