O společnosti General Motors (GM) se v českém tisku v poslední době psalo především v souvislosti s problémy Opelu. Nicméně daleko zajímavější je jiný aspekt, který zatím uniká pozornosti českých dopisovatelů. Automobilka je opět zralá na konkurzní řízení. „GM stojí znovu před bankrotem,“ říkají palcové titulky srpnového vydání časopisu Forbes. Prestižní ekonomické médium ale vlastně jen shrnuje to, o čem se v odbornějším tisku píše už delší dobu. A co politici dosud ignorují. Barack Obama v kampaňových projevech pravidelně zmiňuje GM jako příklad úspěšného státního zásahu, a záležitost je citlivá i pro Mitta Romneyho. Buď může slíbit, že do automobilky nalije další miliardy dolarů, čímž odradí ty voliče, kteří věří, že bezmyšlenkové utrácení státních peněz musí skončit, nebo může tvrdit, že automobilku nechá zbankrotovat, čímž si znepřátelí bílou dělnickou třídu – jednu ze skupin, která je nejsilněji naladěna ve prospěch změny prezidenta.
Stručně shrnuto, zdá se, že tři roky bohatě stačily k tomu, aby se z GM stal státní podnik toho typu, jaké známe z České republiky. Tedy permanentní příjemce státních dotací, jehož management i zaměstnanci se na tyto dotace naučili spoléhat. A nejspíš oprávněně. Dokud zůstanou politicky loajální, propouštět se nebude. A už vůbec ne manažeři.
Plán: 60 tisíc. Reálné prodeje: 10 tisíc
Americká vláda původně slibovala, že GM finančně podpoří, dá organizačně a manažersky do pořádku, a poté prodá. Celková cena záchrany největší americké automobilky měla stát 26 miliard dolarů. O prodeji akcií se už ale přestalo mluvit. „Cena akcií mezitím klesla natolik, že by to bylo trapné,“ komentuje redaktor Forbesu Louis Woodhill v již zmíněném článku. V roce 2009 zaplatila vláda 53 dolarů za akcii. Letos v srpnu se cena dotkla 20 dolarů. Akcie GM patří mezi těch několik málo titulů, kterým nepomohly ani dvě vlny kvantitativního uvolňování. To znamená, že skutečné náklady dosáhnou 50 miliard dolarů. Právě tolik vláda v roce 2009 zaplatila.
Ale reálný stav automobilky je pravděpodobně ještě daleko horší než její cena na burze. Jenom během posledního roku (jaro 2011 až jaro 2012) klesl její podíl na americkém trhu o deset procent. Na rozdíl od minulosti ale dnešní problémy nejsou dány zátěží způsobenou důchodovým systémem, nýbrž ztrátou schopnosti vyvíjet a prodávat konkurenceschopné výrobky.
Nejprve něco o tom, co jde detroitské automobilce dobře. Umí vyvíjet a vyrábět pokrokové vozy odpovídající vládním požadavkům. Například ekologické vozidlo Chevy Volt vyvolalo vyloženě nadšené reakce…prezidentových poradců. Co si o něm myslí spotřebitelé, je nejlépe vidět z reakce trhu. Vedení GM kalkulovalo s 60 tisíci prodaných vozů ročně, navíc byl prodej podpořen federální dotací 7500 dolarů (tolik dostane každý, kdo si Chevy Volt koupí) a k nim se přidaly místními dotacemi některé státy unie. Reálný výsledek: 10 tisíc prodaných Chevy Volt za dva roky. V tom jsou i nákupy úřadů.
Unikátní výsledek: Nové Malibu jezdí hůře než model z roku 2008
Takže tak vypadá úspěch GM. A teď něco o tom, kde se automobilce naopak nedaří: například v ostře konkurenčním segmentu větších rodinných kombíků, který představuje více než dvacet procent amerického trhu (měřeno počtem prodaných vozidel) a tudíž je pro přežití podniku absolutně kritický. Asi nepřekvapí, že tento segment je ostře konkurenční a GM soutěží proti modelům jako Volkswagen Passat nebo Toyota Camry.
Triumfem GM na tomto trhu má být Chevrolet Malibu. A ještě donedávna byl. V roce 2008 se v anketách novinářů, odborníků a spotřebitelů umisťoval mezi prvními. Jenže od té doby přišly s novými verzemi Volkswagen Passat, Honda Accord a Ford Fusion, a chystá se zcela nové Nissan Altima. GM uvede na trhu modernizovaný Chevrolet Malibu Eco v roce 2013, nicméně oficiální představení už proběhlo. A výsledek? Nové ekologičtější Malibu dopadá v testech hůře než jeho čtyři roky starý předchůdce.
Jedním z problémů je spotřeba. GM investovala enormní prostředky do vývoje hybridního pohonu (za což zákazníci platí vyšší cenou a menším objemem zavazadlového prostoru), aby zjistila, že možnosti tradičního motoru se mezitím tak zlepšily, že nové Malibu má stejnou spotřebu jako nový Volkswagen Passat a je žíznivější než Nissan Altima. Kromě toho napadlo konstruktéry Chevroletu zmenšit rozvor, takže cestující vyšší 180 cm si v něm nenatáhnou nohy. V řeči čísel nemusí být 9 cm (takový je rozdíl mezi Malibu a Passatem) příliš, ale dopad na pohodlí cestujícího je značný. Pokud měříte 185 cm, budete na zadním sedadle v Malibu sedět s roztaženými nohama. Bude-li chtít GM zůstat na trhu i s takovým modelem, bude muset nabídnout dramaticky nižší cenu než konkurenti a prodej nového modelu dotovat.
Vláda: Pro velký úspěch budeme opakovat
Pokud čekáte, že se v GM spouštějí krizové programy a mění se manažeři, jste na omylu. Generální ředitel koncernu David Akerson vypadá spokojeně. Možná proto, že v automobilovém průmyslu nikdy předtím nepůsobil. Dokáže ovšem pronášet přesvědčivé projevy o morálce a společenské odpovědnosti. Stejně spokojeně působí i jeho nadřízení z americké vlády. Například americký prezident to na nedávném setkání s voliči shrnul takto: „Podívejte se, vsadil jsem na americké pracovníky. A podařilo se nám, že dělníci a management spolupracují, vyrábějí lepší auta než kdykoliv předtím, GM je opět jedničkou na trhu a automobilový průmysl je na vzestupu. To, co se nám podařilo v automobilovém průmyslu, můžeme zopakovat i v dalších odvětvích.“ A českého čtenáře napadá, že naši politici možná nejsou nejhorší a nezkorumpovanější na světě.
Bylo možné v roce 2009 postupovat jinak? Pochopitelně, že ano. Koncern GM mohl projít standardním konkurzem. Jeho jednotlivé části by si rozebrali konkurenti a noví investoři. A mohla být vytvořena průmyslová zóna se speciálními podmínkami, aby ti, kdo přijdou při restrukturalizacích o práci, si mohli rychle najít příležitost v nových projektech. Jenže v takovém případě by tím poraženým byly odborové centrály – jeden z největších přispěvatelů Obamovy volební kampaně v roce 2008. Takže bylo zvoleno jiné řešení a poraženými jsou daňoví poplatníci.
Z toho všeho nemusí nutně vyplývat, že automobilka se státní účastí nemůže fungovat. Třeba na příklad Volkswagenu vidíme, že může být velmi úspěšná. Ale v každém případě je to záležitost extrémně riskantní. Zvláště, když jsou do akce zapojeny odborové centrály. Ale především, pokud se už jednou stane chyba, nemůžeme od příslušníků politické třídy čekat, že ji přiznají a pokusí se ji napravit.
Autor je podnikatel a sociolog, přednáší na Vysoké škole ekonomie a managementu