Lektor Jan Havel z advokátní kanceláře Řanda Havel Legal na úvod posledního setkání certifikovaného cyklu, který pořádal Controller-Institut, řekl: „Obchodní právo je soubor právních norem, které upravují majetkoprávní postavení podnikatelů a vztahy vznikající mezi nimi v souvislosti s jejich podnikatelskou činností. Jako manažeři nákupu uzavíráte řadu smluv, které se řídí obchodním právem. K tomu, abyste mohli efektivně řídit rizika při nákupu, je potřebné znát hierarchii obchodního práva, přesněji řečeno prameny obchodního práva, kterými jsou mezinárodní smlouvy, komunitární právo, obchodní zákoník, občanský zákoník, ostatní předpisy (např. o účetnictví, daních či rejstříkovém řízení), obchodní zvyklosti, zásady obchodního práva a soudní judikatura. Některé smlouvy, které byly uzavřeny ještě podle hospodářského zákoníku a jsou doposud platné, se však stále hospodářským zákoníkem řídí. Pochopení právní terminologie je půlka úspěchu.“
Podle čeho budeme postupovat
Jan Havel uvádí, že součástí českého právního řádu jsou i mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána. To je důležité si připomenout zejména při uzavírání smluv se zahraničními dodavateli, kde mezinárodní smlouvy mají přednost před vnitrostátní právní úpravou. V oblasti obchodního práva patří mezi nejdůležitější mezinárodní smlouvy například Vídeňská úmluva o mezinárodní koupi zboží, úmluva o rozhodném právu při mezinárodní koupi zboží, úmluva o mezinárodní silniční nákladní dopravě či úmluva o uznávání rozhodčích nálezů. Na druhém místě v pořadí přednosti je komunitární právo s přímým účinkem v členských zemích Evropského společenství. Jedná o nařízení, která jsou pro nás v plném rozsahu závazná a mají přímou použitelnost, tj. nevyžadují přijetí vnitrostátní prováděcí úpravy. Jde o řadu nařízení v oblasti podnikání na společném trhu, ochranu hospodářské soutěže. Na oblast soudního řízení se například vztahuje Nařízení Rady č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (které se zkráceně označuje jako Brusel 1), podle kterého má pravomocné rozhodnutí soudu z jedné členské země na území dalších členských států stejné účinky, přičemž k jejich uznání dochází automaticky, aniž by bylo zapotřebí zvláštního rozhodnutí o uznání. To je relevantní zejména pro smluvní strany, které vedou soudní spor s druhou stranou pocházející z členského státu EU.
„Co se týče obchodního zákoníku, mějte na vědomí, že se jedná o speciální zákon ve vztahu k občanskému zákoníku, který je normou základní neboli generální. Pokud budete někde ve výkladech číst, že nějaký zákon je speciální ve vztahu k jinému zákonu, pak to znamená, že tento speciální zákon má přednost, je nadřazený tomu generálnímu. Generální zákon je podpůrný neboli subsidiární vůči speciálnímu zákonu. Vztah subsidiarity tedy znamená vztah podřízenosti. Jednoduše řečeno, ve věcech, které nejsou obchodním zákoníkem zvláštně (speciálně) řešeny, se použije úprava platná v občanském zákoníku.“
Kdy a co používat?
„Podíváte-li se do obchodního zákoníku, třetí část se týká obchodních závazkových vztahů. Občanský zákoník se používá tam, kde obchodní zákoník nestanovuje právní úpravu. V občanském zákoníku je stále mnoho věcí, které musí platit i pro obchodní vztahy, a proto se nelze spoléhat na to, že máte-li v ruce obchodní zákoník, naleznete tam všechno. Pro neprávníky to může být složité se v tom orientovat, protože vždy musíte mít po ruce oba zákoníky a porovnávat,“ dodává Jan Havel.
Pro vyplňovaní takzvaných výkladových mezer v obchodním a občanském zákoníku se mohou podpůrně (subsidiárně) zohlednit obchodní zvyklosti. K obchodním zvyklostem zachovávaným obecně v příslušném obchodním odvětví se přihlíží, pokud nejsou v rozporu s obsahem smlouvy nebo se zákonem. Obchodní zvyklosti byly často východiskem pro kodifikaci. „Může se stát, že právě obchodní zvyklost se stane důležitým faktorem v rámci právního sporu,“ připomíná Havel.
V rámci pramenů obchodního práva je zařazována i soudní judikatura. Česká republika je parlamentní demokracií, kde platí psané zákony, které schvaluje parlament, což je rozdílné například od Velké Británie a USA, kde existuje mnoho zvykových norem, které nejsou napsané a vedle nich jsou další, které vytváří soud. U nás soud nemá pravomoc vytvářet zákon, to má pouze parlament. Nicméně v praxi působí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Nejvyššího správního soudu ČR a nálezy Ústavního soudu ČR jako precedent, určité vodítko pro další případy, a proto je potřeba je znát.
„Například dlouhou dobu nebylo jasné, jaká smluvní výše pokuty je mravná a která je již nemravná, nepožívá právní ochrany a je tudíž neplatná. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 26. 4. 2011 judikoval pravidlo, že ujednání o smluvní pokutě není možno v obchodněprávních vztazích považovat za absolutně neplatné z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty. Obchodní soud může nepřiměřeně vysokou pokutu snížit. V daném rozhodnutí za přiměřenou výši soud shledal částku 0,5 % z dlužné částky za den z prodlení za výši ještě přiměřenou a mravnou. V pásmu 0,5 % až 1 % za den se tato výše musí posuzovat ad hoc a podle jiného judikátu bude částka pokuty 1 % za den a výše považována za již nepřiměřenou a nemravnou.“
Uzavírání smluv
„Zdaleka ne každá smlouva musí být uzavřena písemně. Tam, kde zákon nestanoví povinnou písemnou formu smlouvy, postačí pouze ústní forma. Pro kupní smlouvu není zákonem stanovena písemná forma, proto i ranní nákup novin je uzavření kupní smlouvy ústní formou, neboť převezmete noviny jako zboží a zároveň zaplatíte kupní cenu. Tyto dva úkony stačí, aby byla platně uzavřena kupní smlouva. Chcete-li však uzavírat kvalitní smlouvy, musíte si uvědomit, že smlouva je taková, jaké jsou smluvní strany. Pokud jsou si obě smluvní strany rovnocennými partnery, potom i smlouva je vyvážená. V případě, že jedna ze smluvních stran má dominantnější postavení, často se to projeví i na samotné smlouvě, která je koncipována ve prospěch „silnějšího“ na úkor „slabšího“. I v tomto případě ale existuje smluvní svoboda. Vždy si můžete vybrat, zda vůbec smlouvu uzavřete, případně s kým ji uzavřete. Zbytek už záleží na tom, jakého smluvního partnera si vyberete. Pokud budete uzavírat smlouvu například s bankou, bude se ve většině případů jednat o tzv. formulářové smlouvy, jejichž obsah určuje banka jednostranně, a vy se můžete pouze rozhodnout, zda ji podepíšete takovou, jaká je, či ji nepodepíšete vůbec. Chybou potom bývá, že si takovou smlouvu ani nepřečtete. Pokud smlouvu nemůžete změnit, vždy se můžete alespoň rozhodnout ji vůbec nepodepisovat, pokud by pro vás byla zcela nevýhodná,“dodává Jan Havel. I když říkáme, že většinou postačí forma ústní, volte raději písemné uzavírání smluv, závazky se potom dají, v případě sporu, u soudu lépe prokazovat.
Text vznikl za laskavého svolení Controller-Institutu
Foto: © Visual Concepts - Fotolia.com
