Byl Ronald Reagan největším západním státníkem 20. století? Nebo by takové označení spíše slušelo Winstonu Churchillovi? Nebo někomu dalšímu? Přít se o prvenství nemá smysl. Jisté však je, že byl mužem, bez jehož osobního přispění mohl východoevropský socialismus přežívat další desítky let. Byl také člověkem neobyčejného charakteru a i on za to zaplatil určitou cenu. Ne tak vysokou jako političtí vězni a vojáci zabití ve Vietnamu nebo na jiných bojištích války proti komunismu. Ale i tak cenu vyšší, než se může na první pohled zdát.
Nemylme se. Pád východoevropských režimů nebyl výsledkem dějinné nutnosti, která se uskutečňuje bez lidského přispění. Velmi snadno se mohl prosadit alternativní scénář, kdy reformující se východoevropské režimy získají dlouhodobou finanční pomoc ze západoevropských a amerických fondů pro rozvoj demokracie a dotované západoevropské výrobky pomohou udržet loajalitu členů represivních složek. Českou ekonomiku tak mohla dosud řídit centrální plánovací komise, jediným nestátním podnikem mohly být Slušovice a místo CFO Worldu mohl vycházet internetový časopis Socialistický účetní. Neexistovaly by nestátní vysoké školy, podnikání by bylo trestným činem, internet by byl pečlivě cenzurován a dvě třetiny rodin s dětmi by žily ve společné domácnosti s prarodiči.
Velká část západoevropské veřejnosti byly v 80. letech nakloněna právě takovému „smířlivému řešení“. Preferovala by jej i většina západních kariérních diplomatů a mnoho významných politiků. Kdyby místo Ronalda Reagana a Margareth Thatcherové byli v kritických letech u moci James Carter a Willy Brandt, východoevropské režimy by téměř jistě přežily.
Muž se srdcem bojovníka…
Jestliže dnes vnímáme Ronalda Reagana jako váženého a úspěšného státníka, je dobré připomenout, že to nebyl převládající názor vzdělanců jeho doby. Americké noviny běžně psaly o hloupém a omezeném válečném štváči a populistovi, který se nějakým omylem stal prezidentem a nyní ohrožuje celý svět. Způsob, jakým se v posledních letech psalo o Bushovi mladším, je jen slabým odvarem toho, čeho se dostávalo Reaganovi. Osobně si pamatuji na články s titulky typu „Hloupý Reagan“ a „Líný Reagan“, které komunistický tisk přímo přebíral z New York Times. Mimochodem, největší neworský deník nedokáže ani po letech najít pro Ronalda Reagana příznivé hodnocení.
Nejčastější tehdy používanou metaforou byl kovboj. Používali jí výhradně jeho protivníci, ale vlastně na ní něco bylo. Ne, že by Ronald Reagan uměl pečovat o krávy nebo smrděl potem, ale skutečně na něm můžeme vidět mentalitu filmového hrdiny, který se sám postaví na odpor desítkám banditů. Z pohledu levicového intelektuála je takové jednání projevem nevzdělanosti nebo psychické poruchy – osamělí hrdinové jsou vlastně nebezpečnější než nepřítel. O co snadněji by se žilo bez nich! Z pohledu převládající masy je to postoj obdivuhodný, ale nepraktický. Ale pak existují lidé, kteří se snaží takovými být. A občas se jim povede vyhrát. Jako Ronaldu Reaganovi. Je zajímavé, že jde často o lidi hluboce náboženské.
…a s výjimečnými schopnostmi
Ronald Reagan žil v době, kdy bylo samozřejmostí, že vzdělaní lidé sympatizují s komunismem (i když mohou nesouhlasit s některými krajními projevy teroru) a že většina je toho mínění, že na komunismu není nic pěkného, ale zavilý antikomunismus je vlastně ještě mnohem horší a nebezpečnější. Právě takovým zavilým a fanatickým antikomunistou byl Ronald Reagan v podstatě už od mládí. Svými názory se netajil, angažoval se a vyvolával konflikty. Ty stály za jeho předčasně skončenou kariérou v Hollywoodu, ztrátou skvělého zaměstnání u GE Capital (společnost potřebovala dobré vztahy s tehdejší levicovou administrativou a prostě si nemohla dovolit zaměstnávat pravicové extrémisty) a nejspíš významně přispěly i k rozchodu s první manželkou Jane.
Ale srdce bojovníka nestačí. Westernový hrdina umí také skvěle střílet a Ronald Reagan fantasticky zvládal politický boj. Představte si, že by se v České republice objevil politik, o němž palcové titulky ve všech denících a pořady všech televizních stanic tvrdí, že se jedná o fašistu, populistu a nebezpečného fanatika. A teď si představte, že takový politik by u volebních uren získal srovnatelně hlasů jako ODS a ČSSD dohromady. Takhle vedl své kampaně Ronald Reagan. Za život vlastně utrpěl jedinou volební porážku. Bylo to v roce 1976, kdy prohrál nominaci Republikánské strany na prezidenta. Když ji o čtyři roky později získal, měl tehdejší úřadující prezident Carter velikou radost. Ze středového kandidáta by měl obavy, ale z vyšinutého extrémisty Reagana, navíc již téměř 70letého? O pár měsíců později následoval největší volební masakr za posledních 130 let – Reagan zvítězil ve 48 státech unie.
Jak statečný hobit zachránil svět
Ronald Reagan také dobře rozuměl tomu, že politika je druhem šachové partie a že jednotlivé tahy je zapotřebí hodnotit především z hlediska toho, jak nás přibližují k cíli. Reaganovým cílem bylo smetení marxistického socialismu z povrchu zemského.
Tím bylo dáno také to, jak dopadly výsledky jednání v době „oteplování“. Ronald Reagan se ochotně scházel se svým sovětským protějškem a neskrýval, že je mu Michal Gorbačov osobně sympatický. Nešlo mu ale o přátelství mezi svobodným světem a komunistickým impériem. Jeho cílem bylo zničení „říše zla“. A toho také dosáhl.
Vzpomínáme-li na Ronalda Reagana, je podstatné vidět jednu okolnost, díky které byl úspěšný. Onu mlčící většinu obyčejných lidí s nedostatečným vzděláním, kteří nedokážou správně vyjádřit své myšlenky, ale intuitivně cítí, že komunismus není dobrá věc a že „pouhá“ přehnaná regulace ekonomiky znamená nová pracovní místa a privilegia pro úředníky v hlavním městě, pro obyčejné lidi pak jen nezaměstnanost a další snížení životních šancí. Ronald Reagan dokázal mluvit tak, že mu tito lidé věřili více než sdělovacím prostředkům.
Proto se stal Ronald Reagan, syn nezaměstnaného alkoholika, nejmocnějším mužem planety a zachránil svobodný svět. Škoda, že se takoví muži nerodí častěji.
Autor Petr Hampl přednáší na Vysoké škole ekonomie a managementu. Je sociolog a manažerský konzultant.
