Pane von Weizsäckere, International Panel for Sustainable Resource Management, kde působíte v představenstvu, dokumentuje od roku 2009 následky exploatace obnovitelných a neobnovitelných zdrojů. Jaká je současná situace?
Voda je vzácná, ale její plýtvání velké. Kovů je málo, ale u většiny kovů se nerecykluje ani jedno procento. Země a půdy jsou vzácnou komoditou, ale jsou špatně využívány. Pobídky jsou většinou špatně postavené. Zodpovědné využívání přírodních zdrojů je méně lukrativní než plýtvání.
A jaká je situace v Německu?
Využívání zdrojů je tu zodpovědnější než v jiných regionech, ale taktéž mnoho spotřebujeme. Dodávky kovů jsou například už kritické – a totéž platí i o vzácných kovech z Číny.
Když se podniky pyšní svou ekologickou zodpovědností, jde často také o strategii pro upevnění zákaznických a zaměstnaneckých vztahů nebo o určitý druh chlácholení se (tzv. Greenwashing). Jak by podle vás vypadal autentický přístup k ekologické zodpovědnosti?
Budování vztahů se zákazníky a zaměstnanci je legitimní cíl, kterého se dá v zásadě dosahovat i ekologicky orientovaným managementem. Greenwashing existuje, ale je často odhalen. Autenticky by firmy působily, kdyby soustředěně ovlivňovaly politiku a požadovaly konečně (jemný) nárůst cen energií a zdrojů.
Jak tedy v této souvislosti vidíte studie o udržitelnosti zdrojů a směrnice podniků vedoucí k ekologicky a sociálně zodpovědnějšímu vedení?
Studie o udržitelnosti zdrojů nutí firmy k jisté disciplíně, a to je dobré. Ale taky se hodně přikrašluje. Tady je třeba vychválit iniciativu GRI (Global Reporting Initiative), protože působí mezinárodně, cílí na jistou srovnatelnost těchto studií a bojuje tak proti zkreslování konkurenčního prostředí.
Musí podniky tváří v tvář nedostatku surovin přizpůsobovat svůj model podnikání?
Zdroje v posledních dvou stech letech stále více zlevňují, dobývací technologie se stále zefektivňují a stávají se cenově dostupnějšími. Čekat, až se přístup k surovinám zase stane zodpovědným kvůli geologickému nedostatku by bylo devastující. Strategie vedení by s tím měly počítat a také přispět k tomu, aby politika brzy tento ničitelský trend opustila.
Požadoval jste, aby se podnikání s menším dopadem na životní prostředí vyplácelo víc než znečišťující – jak by to šlo zařídit?
Přesně to je cílem ekologické cenové politiky. Kdyby se každý rok zvýšila cena suroviny tolikrát, kolikrát se za poslední rok zvýšila produkce suroviny, spustí se dramatický závod o nejrychlejší zvýšení této produktivity. Vítězové jsou ti nejrychlejší a poražení ti, kteří pokračují v plýtvání přírodním bohatstvím.
Ve svojí knize „Faktor pět: Formule udržitelného rozvoje“ požadujete přehodnocení, nové zhodnocení ekologické zodpovědnosti. Co se musí stát, aby s tím společnost začala?
Nejdůležitější by byl vstup do dlouhodobé, ale mírné ekologické reformy daňového systému. Taková reforma by mohla postupně zvyšovat produkci surovin, ale také zachovat náš blahobyt. Doposud chtěla politika energie a suroviny zlevňovat – a pak se člověk diví, že se jich půlka promrhá! Stát musí zejména znemožnit nebo zdražit vysávání přírodních zdrojů. Pak přijde poptávka skoro sama od sebe. Trhy v mnohém nevidí do budoucnosti. Bez státu a lidského rozumu nás zavedou do zkázy.
Prof. Dr. Ernst Ulrich von Weizsäcker je promovaný fyzik. Syn fyzika a filosofa Carla Friedricha von Weizsäckera patří k celosvětově nejvěhlasnějším zastáncům ekologické a zdroje šetřící ekonomiky. Působil jako ředitel Centra OSN pro vědu a technologii v New Yorku a ředitel Institutu pro evropskou politiku životního prostředí v Bonnu, Paříži a Londýně. V současné době je předsedou komise „International Panel for Sustainable Resource Management“.
Z partnerského webu http://www.cfoworld.de/ přeložil Zbyněk Hutar
