V rámci transakce nedošlo k prodeji prodejny, kterou vlastnil prodávající, nýbrž pouze ke sjednání jejího pronájmu. Ten byl dohodnut na dobu neurčitou, oběma stranám však umožňoval smlouvu vypovědět v relativně krátké výpovědní lhůtě.
Prodávající považoval převod zásob a vybavení prodejny za převod podniku, který není předmětem DPH. Finanční úřad byl však toho názoru, že podmínky převodu podniku splněny nebyly, protože na kupujícího nebyl převeden nemovitý majetek jakožto podstatná složka podniku.
SDEU již v minulosti rozhodl, že „převod (části) podniku“ musí být vykládán v tom smyslu, že se vztahuje na převod obchodního majetku, který zahrnuje hmotné a případně i nehmotné složky, jež ve svém souhrnu tvoří podnik nebo část podniku. Souhrn převáděných složek musí být natolik dostatečný, aby umožnil provozování samostatné ekonomické činnosti. V případě Schriever SDEU pak uvádí, že otázku, zda převáděný souhrn má zahrnovat i nemovitý majetek, je nutné posoudit s ohledem na povahu dané ekonomické činnosti.
Ohledně provozování maloobchodní prodejny SDEU konstatuje, že se jedná o ekonomickou činnost, kterou nelze provádět bez obchodních prostor. K zajištění provozu však obecně není nutné, aby provozovatel nemovitost vlastnil. Nic v zásadě nebrání tomu, aby bylo užívací právo převedeno uzavřením smlouvy o nájmu. Podle SDEU by tedy převod zásob a vybavení prodejny v souvislosti s nájmem prodejních prostor mohl být v daném případě klasifikován jako „převod podniku“.
SDEU také konstatuje, že „převod (části) podniku“ je autonomním pojmem unijního práva a musí být v rámci Evropské unie vykládán jednotně. Členské státy obecně nemohou výklad daného pojmu rozšiřovat, nebo omezovat. Rozsudek tak přispívá k objasnění pojmu „převod podniku“, který sice směrnice DPH (směrnice Rady 2006/112/ES) používá, avšak přímo nedefinuje. Stojí za zvážení, do jaké míry je uvedená interpretace SDEU reflektována definicí prodeje podniku v českém zákoně o DPH.
Zdroj: KPMG
