Obě výše zmíněné smlouvy upravují pouze oblast sociálního zabezpečení, a neupravují oblast zdravotního pojištění.
Ustanovení smluv řeší problematiku vysílání zaměstnanců do výše uvedených států, respektive jejich přijímání: Cílem je zabránit tomu, aby se ze stejného zaměstnaneckého příjmu odvádělo pojistné na sociální zabezpečení dvakrát, tedy do pojistných systémů obou států. Navíc doba, po níž budou zaměstnanci pracovat v druhém smluvním státě a budou tam odvádět důchodové pojištění, se jim bude započítávat do doby potřebné pro nárok na důchod v jejich domovském státě. Zároveň jim může vzniknout nárok na poměrnou výši důchodu za dobu dočasného pojištění v druhém smluvním státě. Při vyslání zaměstnanců do druhého smluvního státu na dobu nepřesahující dva roky by vyslaní zaměstnanci mohli zůstat pojištěni v systému sociálního zabezpečení vysílajícího státu, což by mělo snížit počet administrativních úkonů na straně zaměstnavatele a zároveň zvýšit pojistnou ochranu vyslaných zaměstnanců.
Obě smlouvy musí ještě projít schvalovacím procesem obou zúčastněných stran. Může tedy uplynout poměrně dlouhá doba, než se jejich ustanovení začnou provádět v praxi.
Zdroj: KPMG
Foto: © nmcandre - Fotolia.com