Výše uvedený pojem (akceptace) je již považován téměř za pojem právní, a to přesto, že mu zákon ani judikatura dosud nedávají žádný konkrétní obsah. A to je přesně kamenem úrazu – pokud si strany akceptační řízení neupraví jednoznačně, velmi snadno narazí na problém při řešení dvou otázek – kdy je zákazník povinen dílo převzít a kdy je dodavatel oprávněn fakturovat cenu díla.
Provedení zkoušek zhotovovaného díla není samozřejmě specifikum trhu informačních technologií. Se zkouškami výslovně počítá i obchodní zákoník ve svém § 555. Pro správné nastavení akceptačního řízení je ale nutné (nebo přinejmenším velmi vhodné) správně pochopit některé právní pojmy, s nimiž zákon počítá. Jde o „provedení díla“ a jeho „předání“. V první řadě platí, že zákazník není povinen převzít neprovedené dílo (tedy dílo, které vykazuje vady či nedodělky). Jeho provedení je přitom v IT prokazováno právě v akceptačním řízení, tj. výkladem a contrario – prokáže-li se v akceptačním řízení, že dílo bylo provedeno (řádně), je zákazník povinen jej převzít. Pojem převzetí díla zákon neřeší – vychází z toho, že k převzetí dochází předáním díla. Co se však stane, převezme-li zákazník dílo, které sice projde zkouškami, ale následně vykáže vady? Taková situace nevede k anulování předání díla. Pouze dochází ke změně právního vztahu mezi dodavatelem a zákazníkem. Z povinnosti dodavatele provést a předat řádně provedené dílo se stává povinnost odstranit vady (příp. též nahradit škody apod.).
V praxi to znamená, že by smlouva o implementaci informačního systému neměla pouze formálně zmínit akceptační řízení, ale měla by velmi precizně popisovat, jak takové řízení probíhá. To má totiž dva absolutně zásadní dopady – neprokáže-li v akceptačním řízení dodavatel, že dílo provedl, není důvod, aby ho zákazník převzal (a zaplatil za něj sjednanou cenu). V opačném případě je pak naopak zákazník povinen dílo převzít, jinak se ocitá v prodlení. Výše uvedená zákonná úprava nemá donucující (tzv. kogentní) povahu, tj. strany se mohou dohodnout i jinak. V IT to má smysl zejména u „customizovaných“ informačních systémů, tedy systémů, které jsou upravovány dle konkrétních požadavků zákazníka. Taková dohoda (o tom, že zákazník je povinen převzít dílo i v případě, vykazuje-li vady) by měla jít ruku v ruce s konkrétními záručními podmínkami, které zákazníkovi zajistí, že jím odhalené vady budou vyřešeny následně, po převzetí.
Při nastavování podmínek akceptačního řízení by strany měly v první řadě počítat s výše uvedenými dopady a podle toho celý proces formulovat. Neměly by přitom zapomínat na praktická rizika, která jsou, bohužel, často opomíjena a vedou též ke sporům. Tím prvním je nedostatečnost úpravy povinností zhotovitele před předáním díla ke zkouškám. Znamená to, že zhotovitel může předat zákazníkovi polotovar a vyčkávat až na konkrétní připomínky zákazníka, který mu v rámci akceptace sdělí, co mu v systému chybí. Dalším rizikem je nedostatečnost úpravy povinností objednatele. Ta vede k situacím, kdy zhotovitel není schopen dosáhnout převzetí díla, protože zákazník opakovaně informuje o nových a nových vadách (aby byly jakékoliv přísné podmínky kladené v této části na objednatele funkční, musí tomu předcházet stanovení přísných podmínek pro zhotovitele na přípravu díla k akceptaci). Akceptační proceduru je nezbytné odlišit od ověřování (kontroly), zda implementace probíhá správně, v souladu se smlouvou. Strany by si toho měly být vědomy a v implementačních smlouvách ideálně rozdělit plnění do několika milníků (typicky vytvoření detailní specifikace plnění, vytvoření modelů pro jednotlivé funkce či procesy, nasazení jednotlivých funkcí do testovacího provozu, nasazení celého systému do testovacího provozu). Takové rozčlenění spolupráce totiž nakonec chrání nejen dodavatele, který má již brzy po zahájení prací zpětnou vazbu zákazníka, ale též zákazníka, který se tak nemusí děsit toho, že mu dodavatel „hodí na hlavu“ informatický galimatyáš s tím, aby si ho zákazník v zásadě sám v rámci akceptace dodělal.
Autor je partnerem advokátní kanceláře NIELSEN MEINL
Foto: © froxx - Fotolia.com
