Stanovisko se týkalo finské daně z příjmů právnických osob a převodu ztrát v případě fúze finské společnosti a její švédské dceřiné společnosti, v níž finská společnost vlastnila 100% podíl. V důsledku této fúze došlo ke zrušení švédské dceřiné společnosti a veškerý její majetek převzala finská mateřská společnost. Finské právní předpisy ovšem nepovolují převzetí ztrát slučující se společnosti v případě, že tato společnost má své sídlo v zahraničí a její ztráty nelze přičítat ani žádné finské stálé provozovně.
Finská daňová právní úprava tak stanoví odlišné podmínky pro převod ztrát při vnitrostátní a přeshraniční fúzi. Zatímco mateřská společnost může ve Finsku pro daňové účely využít převod ztrát tuzemské dceřiné společnosti, v případě převodu ztrát zahraniční dceřiné společnosti pocházejících z její činnosti v jiném členském státě to možné není. Z hlediska směrnice o fúzích (90/434/EEC) není Finsko povinno brát v úvahu daňové ztráty z jiného členského státu. Generální advokátka dále posuzovala, zda je finská právní úprava v rozporu se základními svobodami. V tomto případě došla k závěru, že takováto vnitrostátní právní úprava představuje omezení svobody usazování, a proto se navíc zabývala nezbytností a přiměřeností této právní úpravy, tj. otázkou, zda je oprávněná v případě využití argumentů z dřívějšího rozsudku Marks & Spencer (přeshraniční využití daňových ztrát je přijatelné pouze tehdy, pokud zahraniční společnost vyčerpala všechny možnosti využití ztráty v zemi, v níž má své sídlo).
Generální advokátka uzavřela, že omezení svobody usazování je v tomto případě oprávněné z důvodu zachování rozdělení daňové pravomoci mezi členskými státy a že využití argumentů z případu Marks & Spencer není na místě.
Zdroj: KPMG
