Statistická čísla sice hovoří o růstu, ale to je zkresleno vládní spotřebou – soukromý sektor nadále klesá a nadále propouští. A to už nezaměstnanost dosahuje – měřeno evropskými standardy – téměř 20 %! Ani po dosednutí na dno nemůžeme čekat rychlý obrat.
Proč tak pesimistický výhled? Doporučuji ke čtení analytika American Entreprise Institute Desmanda Lachmana. Jasně ukazuje, že krize způsobené zhroucením finančních institucí mají zcela jiný průběh než krize vyvolané vnějším šokem. Je-li příčinou krize drahá ropa nebo třeba ztráta nějakého významného trhu, podniky se relativně rychle naučí prosperovat i v nových podmínkách, takže pro krizi následuje růst (tvar V). Hluboké finanční krize však vedou k velmi dlouhému L. Tak tomu bylo v 30. letech v USA nebo třeba v Japonsku 90. let i v dalších případech. Nemáme naopak popsán žádný případ opačný.
V současné Americe to ještě komplikuje situace, kdy prezidentem je marxista s pohodlnou většinou v obou komorách parlamentu. I jen letmý pohled na jeho agendu ukazuje, že není zrovna prorůstová, ať už se jedná o zavedení povinnosti platit zaměstnancům zdravotní pojištění (pro řadu menších firem likvidační), povinné členství v odborech nebo třeba o zavedení uhlíkové daně.
Mimochodem, i způsob, jakým probíhala příprava stimulačního balíčku, ukazuje něco z mentality Obamova týmu. Původní návrh byl zaměřen na podporu nejvíce zasažených odvětví, šlo tedy o státní zakázky pro stavebnictví a strojírenství. Tento návrh však neprošel jako „sexistický“, protože podporuje odvětví s převahou mužských zaměstnanců. Proto došlo ke změnám a verze, která byla nakonec schválena, posílá většinu peněz do zakládání nových úřadů, podpory ekologických projektů, státního školství, rozvoje vědy apod. Tedy nic, co by se podobalo stimulačním balíčkům, jaké známe z minulosti. Jeden z účastníků vyjednávání to poměrně podrobně popsal na již zmíněném webu American Entreprise Institute. Zajímavý detail: Feministky, které Obama přivedl, prosadily zákaz tradičního způsobu jednání, kdy účastníci sedí za stolem a promítají se powerpointové prezentace. Tentokrát byly židle sraženy do kruhu a proběhla „diskuze“. Na prosazení požadavků proti zkoprněným úředníkům stačilo pár hodin.
Barack Obama je dnes nejneoblíbenějším americkým prezidentem od doby, co se měří veřejné mínění. Poučení z doplňovacích senátních voleb v Massachusetts zní, že už ani v nejspolehlivějších baštách levice nejsou kandidáti Demokratické strany volitelní. Demokraté ovšem mají trojnásobnou finanční převahu, takže výsledek podzimních voleb je otevřený. V každém případě nemůžeme v letošním roce čekat pozitivní změny – v ekonomické politice ani hospodářských výsledcích.
A další možnosti?
Za prvé. Obamovi se bude dále dařit prosazovat svou anti-ekonomickou agendu a americké hospodářství bude stagnovat desítky let.
Za druhé. Demokraté utrpí volební debakl, takže budou schopni pouze blokovat změny. Ani v takovém případě ovšem nemůžeme čekat racionální ekonomickou politiku.
Za třetí. Volební debakl demoralizuje samotného prezidenta, takže to vyřeší jako Clinton. Nebude dělat nic a bude se raději věnovat stážistkám. To je z hlediska hospodářského růstu nejlepší politika. Je ovšem otázka, zda se levicové nátlakové skupiny, které Obama do Bílého domu nastěhoval, vzdají snadno.
Žádná z těchto variant ovšem nevede k představě prosperujícího amerického trhu dychtivého po službách a výrobcích amerických firem. Ani k představě evropských hotelů a zábavních parků nabitých bohatými Američany.
Evropané si nejspíš budou muset poradit jinak.
Autor je sociolog a marketingový konzultant, přednáší na Vysoké škole ekonomie a managementu
