Po uveřejnění svého posledního článku Konzultantovy slzy (k přečtení zde) jsem dostal řadu ohlasů, zejména od žen, že je příběh velmi dojal, ale že je velice morbidní. A jestli náhodou v konzultantově šuplíku nejsou i veselejší příběhy. Vzpomněl jsem si na jeden, který se odehrál před drahnou řádkou let, kdy ještě nebyly mobily, GPS a podobné technické vymoženosti a lidé se intenzivně věnovali budování kapitalismu v Čechách.
O financích diskrétně jako Jan Nepomucký
Stalo se 16. května roku 1994. Je zajímavé, že mnoho lidí mi vždy říká, že svoje vyprávění opírám o letopočty a fakta, což je pravda. Od dětství miluji encyklopedie, historii a zeměpis. A 16. května mám navíc svátek, byť v současném kalendáři je uveden Přemysl, ale pro mě je to den, kdy se slaví svátek sv. Jana Nepomuckého. Ti, kdo si pamatují jaro a léto toho roku, si jistě vzpomenou, že bylo nezvykle teplé. Ten den, bylo pondělí, jsem měl služební cestu do města, kde jsou uloženy ostatky jednoho z našich největších mužů Albrechta z Valdštejna, v dnes již neexistující, kdysi významné, továrně na výrobu nákladních aut. Jednalo se o financování jejich nového typu v řádech stovek miliónů korun. Ráno na místní letiště přistálo privátní letadlo s potencionálními investory vedenými velmi příjemnou ženou oblečenou do krásného kostýmku značky Thierry Mugler a v lodičkách Manolo Blahnik s deseticentimetrovými podpatky. Já byl, jak se slušelo, v obleku….
A motory jsou... v pytli
Na letišti nás vyzvedl vůz generálního ředitele oné fabriky a dovezl na jednání. Vše probíhalo v přátelské atmosféře a na konci jednání pronesl pan generální pro něho osudnou větu: „A nechcete si vyzkoušet naše nové prototypy? Jsou opravdu fantastické. Hodláme je příští rok představit na veletrhu v Hannoveru. “ Souhlasili jsme. Šofér nás bryskně odvezl na nedalekou testovací dráhu, kde již byly připraveny dvě nákladní auta. A odjel, s tím, že do továrny máme dorazit jedním z vozů. Sedli jsme si do prvního, mechanik otočil klíčkem, motor hrknul a nic. Nasedli jsme do druhého, mechanik opět otočil klíčkem a zase nic. Po usilovném zkoušení prohlásil: „A motory jsou v pytli“. Pochopitelně to řekl mnohem jadrněji. Co teď? Byli jsme někde v polích, nikde ani živáčka. Rozhodli jsme se, že čekání nemá smysl a že půjdeme do první vesnice, odkud si snad zatelefonujeme. Musel to být na nás v polích vskutku bizarní pohled… Asi po dvou kilometrech jsme konečně náves, kde byla prodejna smíšeného zboží. Dali jsme si pivo a zeptali se, zda tam mají telefon. Odvedli nás do skladu. Naštěstí jsem měl u sebe vizitku pana generálního, tak jsem mu zavolal. Když mu asistentka předávala telefon, bylo patrné, že není v dobrém rozmaru. Vysvětlil jsem mu celou situaci a řekl, kde se nacházíme. Co nevidět zasvištěly brzdy a jeho šofér byl tam. Poté následoval oběd a věřte mi, že panu generálnímu nijak nechutnal. Určitě si umíte představit, jak mu bylo, když se chtěl ukázat a vše dopadlo takovým fiaskem. Oficiální zdůvodnění bylo, že jde o prototyp a mechanik ještě není řádně proškolen.
Zbyl jen sentiment
K financování z naší strany nakonec nedošlo, ale nikoli jen kvůli této dnes již úsměvné historce. Podniku se nakonec povedlo sehnat jiné peníze a ještě na trh uvést další nový typ, ale jeho konec se neodvratně blížil a dnes již dávno zmizel v propadlišti dějin, i když ona značka má pro pamětníky stále ještě zvuk z dob, kdy tato nákladní auta brázdila cesty necesty světových kontinentů….
Autor článku je bývalý CFO, nyní působí jako korporátní finanční konzultant
