O stanovisku generální advokátky SDEU Juliane Kokott k případu A Oy ze dne 19. července 2012 jsme již informovali zde.
Případ se týkal finské mateřské společnosti, která se sloučila se svou švédskou dceřinou společností, v níž vlastnila 100% podíl. Finské daňové předpisy neumožňují převzetí daňové ztráty dceřiné společnosti mateřskou společností v důsledku přeshraniční fúze v případě, že tato dceřiná společnost má své sídlo v zahraničí.
Dle SDEU nelze na daný případ aplikovat ustanovení směrnice o fúzích. Tato ustanovení se totiž vztahují pouze na situaci, v níž daňové ztráty převezme nástupnická společnost, která po ukončení fúze disponuje ve státě zanikající společnosti stálou provozovnou. V této situaci je tedy nutné pohlížet na případ z hlediska principu svobody usazování. SDEU uvedl, že vnitrostátní a přeshraniční fúze představují objektivně srovnatelné situace a rozdílný přístup znamená rozpor s právem EU. Takový přístup může být ospravedlnitelný třemi důvody: vyváženým rozdělením daňové pravomoci mezi členské státy existencí rizika dvojího uplatnění daňové ztráty či existencí rizika vyhýbaní se daním. Soud konstatoval, že finská legislativa byla ospravedlnitelná ve všech třech ohledech.
SDEU dále konstatoval, že i když byla finská legislativa ospravedlnitelná, rozdílný přístup k vnitrostátní a přeshraniční fúzi by přesahoval rámec toho, co bylo nezbytné k dosažení výše uvedených cílů, pokud švédská společnost uplatnila všechny možnosti využití daňových ztrát ve svém státě. Národní soud tedy musí nyní zjistit, zda nástupnická společnost skutečně prokázala, že švédská dceřiná společnost vyčerpala všechny možnosti zohlednit daňové ztráty ve Švédsku. Rozhodnutí přijaté Soudním dvorem v daném případě je tak ve smyslu rozhodnutí v případě Marks & Spencer.
K otázce určení legislativy státu, jež se má použít pro výpočet daňových ztrát, SDEU poukázal na skutečnost, že sám výpočet daňové ztráty nevede k nerovnému zacházení. Otázku tak zodpověděl pouze v obecné rovině.
Zdroj: KPMG
