Francie: Naděje na zlatý věk
Na této straně kanálu La Manche přetrvává poněkud bláhový optimismus v návaznosti na vítězství Emmanuela Macrona. Vypadá to, jako by se ze dne na den vše změnilo. Ve skutečnosti je na tom francouzská ekonomika jen o něco lépe. Ale abychom nebyli nespravedliví: ekonomické zlepšení je zčásti dílem opatření, která předchozí vláda přijala v posledních třech letech.
Ve všeobecných volbách se očekává jasné vítězství pro Macrona
Dalším klíčovým okamžikem pro nového pána Elysejského paláce budou všeobecné volby 11. a 18. června. Všechny průzkumy naznačují, že prezidentova strana ‘La République en Marche’ (LREM), dosáhne v Parlamentu na absolutní většinu (tedy minimálně 289 křesel). Ve prospěch tohoto výsledku svědčí čtyři věci:
- od chvíle, kdy bylo na začátku tohoto století zavedeno pětileté prezidentské období, poskytovali Francouzi svému prezidentovi vždy parlamentní většinu, aby mohl realizovat své předvolební sliby;
- Emmanuel Macron a jeho vláda mohou počítat s potenciální podporou některých poslanců, kteří nejsou členy LREM, zejména socialistů, ale i členů středopravé strany UDI nebo spojenců bývalého pravicového premiéra Alaina Juppého. Proto také LREM nepostavila kandidáty v celkem 56 volebních obvodech;
- chystají se významné politické změny. Hollandovo pětileté prezidentské období zničilo voličskou základnu socialistů, která byla v regionech v roce 2012 velmi silná. Emmanuel Macron dokázal úspěšně infiltrovat hlavní pravicovou stranu Lés Republicains tím, že klíčová ministerstva svěřil významným členům této strany, např. pozici premiéra, jímž je Edouard Philippe. Prezident má v úmyslu opakovat kroky generála de Gaulla a vytvořit velkou centristickou stranu s liberálním ekonomickým postojem;
- velká část voličů se obává, že Národní fronta vyhraje prezidentské volby v roce 2022, pokud současná vláda nedokáže problémy Francie vyřešit. Tento strach je z větší části iracionální, ale mohl by ve volbách přinést strategické hlasy kandidátům LREM.
Ekonomické priority nové vlády, aneb zhodnocení současné situace:
1) Probíhá ekonomické zotavení, i když je poněkud afektované. Investice v prvním čtvrtletí 2017 vydržely a hlavně jsme zaznamenali rychlejší tempo růstu zaměstnanosti, zejména díky konkurenčním opatřením zavedeným v posledních letech. Přenos na konci prvního čtvrtletí 2017 (0,7 %) je však stále slabý, pokud chce Francie dosáhnout růstu ve výši 1,5 %, jak předpovídala předchozí vláda.
2) Rozhodnutí z posledních let o snížení nákladů práce pro skupinu s nízkými mzdami prostřednictvím systému daňových úvěrů (CICE) obnovilo konkurenceschopnost francouzských firem. Plán však nebyl dokonalý. Systém se daleko více vyplatil firmám v sektorech, kde není tak velká mezinárodní konkurence, např. velké nespecializované maloobchody. Kromě toho po tomto opatření nenásledovala ambiciózní strategie rozšířit jej i pro náročnější zákazníky. Až příliš často zapomínáme, že německý ekonomický úspěch nespočívá jen ve snížení nákladů práce v sektoru služeb, ale také ve zlepšení konkurenceschopnosti výrobků v průmyslových odvětvích.
3) Francouzská ekonomika stojí na dvouvrstvém pracovním trhu, kde výhodu mají vzdělaní pracovníci, kteří vědí, jak systém funguje a využívají toho na úkor pracovníků s nízkou mzdou, jejichž pracovní život se vyznačuje řadou nejistých zaměstnání prostřídaných více či méně dlouhými obdobími nezaměstnanosti. Ačkoli se obecně tvrdí opak, ve Francii nedochází k masové nezaměstnanosti. Masová nezaměstnanost se ve skutečnosti týká pouze nekvalifikované pracovní síly. Nezaměstnanost mezi lidmi s vyšším vzděláním (3 nebo 4 roky) se pohybuje kolem 5 %, což potvrzuje, že vysokoškolský diplom je stále ještě tou nejlepší ochranou před nejistotou.
Jak reformovat francouzskou ekonomiku?
Neexistuje kouzelné zaříkadlo, které by francouzskou ekonomiku dokázalo reformovat. Všechno už bylo řečeno nebo napsáno. Nejde o to zvolit správná opatření, ale vybrat správný způsob jejich realizace. Reformy trhu práce, které chce vláda v létě prosadit, se zakládají na využití vládních příkazů. Prostřednictvím tohoto opatření parlament dočasně předá svou legislativní moc vládě. To ušetří čas v rámci legislativního procesu a ten je tedy efektivnější (protože zákon nemusí pendlovat mezi oběma parlamentními komorami). Tuto metodu ve Francii úspěšně využili při prosazení významné reformy důchodového systému v roce 1993, která zvýšila povinný počet odpracovaných let zaměstnanců pro nárok na plnou penzi na 40 let.
Legislativa prosazená vládním příkazem však není zcela bez kontroly a nemůže se vyhnout vzpouře odborů, což je ve Francii poměrně běžná věc. Pokud se tomu vláda chce vyhnout, mohla by se rozhodnout využít speciální klauzuli (grandfather clause) reformy trhu práce. To znamená, že dohodnuté změny budou platit pouze na nově příchozí na trhu práce a to od předem určeného data a nebudou se tedy týkat současných zaměstnanců. Výhody jsou jasné: nově příchozí nebudou mít dostatek členů pro demonstrace a odbory, které obvykle hájí zájmy aktivní pracovní síly, se možná spokojí s tím, že si zachovají své výhody. Tím, že by vláda reformy odsunula, by mohla zajistit, že skutečně proběhnou a budou účinné.
Dlouhodobé reformy
Skutečná výzva pro Francii se netýká konkurenceschopnosti, ale spíše produktivity. Pokles produktivity práce se negativně projevuje na růstu potenciálního HDP a na životním standardu. Jedna možnost jak stimulovat produktivitu je podpořit širší odborné vzdělávání. Francie na to ročně vydá zhruba 32 mld. euro. Nejde tedy o výši financování ale o jeho alokaci. Francie se musí zaměřit na nové technologie včetně digitálního sektoru, ale i na tradiční průmyslové sektory, kde skutečně docházejí pracovní síly. Podle francouzské obchodní asociace MEDEF tvrdí třetina výrobců, že mají problém sehnat pracovníky. Je také nutné decentralizovat odborné vzdělávání a předat více pravomocí regionům, které přece jen lépe rozumí lokálním potřebám.
Autor je vedoucím oddělení makroekonomické strategie Saxo Bank v Paříži.
