Podstatou sporu bylo, zda může poplatník účinně uplatnit jako daňově uznatelné výdaje vynaložené na opravu opěrné zídky umístěné na cizím pozemku sousedícím s nemovitostmi, které měl poplatník v nájmu a které používal v rámci své podnikatelské činnosti. Poplatník se v nájemní smlouvě zavázal udržovat pronajaté nemovitosti v provozuschopném stavu a v této souvislosti se též výslovně zavázal k dokončení oprav předmětné opěrné zídky. Poplatník v průběhu řízení uváděl, že opravovaná zídka se stala jeho majetkem, naproti tomu finanční orgány zastávaly názor, že poplatník se vlastníkem opěrné zídky nestal, a proto pro něj nemohly být výdaje na její opravu daňově uznatelné.
Nejvyšší správní soud uzavřel, že předmětná zídka tvoří součást pozemku, na kterém je vybudována, a nikoliv samostatnou stavbu jako věc ve smyslu občanského práva. Poplatník se tedy nemohl stát jejím vlastníkem. Tato skutečnost však podle Nejvyššího správního soudu není podstatná pro posouzení, zda mohou být náklady na opravu této zídky pro poplatníka daňově uznatelné. Zákon o daních z příjmů totiž nestanoví, že pro daňové účely je možné odečíst od základu daně pouze výdaje vynaložené v souvislosti s vlastním majetkem. Soud zdůraznil, že při posuzování daňové uznatelnosti výdajů je nutné zohlednit skutečnou ekonomickou podstatu právních vztahů, s nimiž dané výdaje souvisí. Smluvní strany si mohly otázku údržby pronajatých prostor smluvně upravit způsobem odlišným od obecné zákonné úpravy (kdy povinnost údržby připadá pronajímateli), a plnění spočívající v opravě opěrné zídky, jež by chránila pronajaté nemovitosti před povodní, by tak bylo možno považovat za plnění nájemce vyplývající z nájemní smlouvy. Podle Nejvyššího správního soudu byla v daném případě ekonomická racionalita vynaložení výdajů na opravu zídky možná a pravděpodobná a orgány daňové správy pochybily, když vynaložení výdajů z hlediska ekonomické podstaty neposoudily.
Vzhledem k tomu, že nájemce a pronajímatel byly tzv. spojenými osobami ve smyslu zákona o daních z příjmů, zabýval se Nejvyšší správní soud také otázkou převodních cen. S odkazem na své dřívější rozsudky zabývající se problematikou důkazního břemene soud zopakoval, že povinnost prokazovat výši ceny obvyklé má v případném sporu v daňovém řízení vždy správce daně.
Zdroj: KPMG
