Stejně jako v předchozích rozsudcích zabývajících se převodními cenami posílilo rozhodnutí NSS pozici daňových subjektů ve vztahu k dokazování výše převodní ceny. Tímto rozhodnutím potvrdil NSS rozsudek krajského soudu, který zrušil rozhodnutí správce daně, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V daném případě vznikly správci daně pochybnosti o stanovení sjednané ceny. Správce daně sice částečně akceptoval znalecký posudek od renomovaného znaleckého ústavu, zároveň však k tomuto posudku vyjádřil určité výtky a sám stanovil spodní hranici tržního rozpětí. Krajský soud zopakoval judikaturní závěry týkající se vymezení kritérií při určování ceny obvyklé (viz např. rozhodnutí NSS sp. zn. 7 Afs 72/2001, 5 Afs 48/2004, 7 Afs 74/2010). Zároveň zdůraznil povinnost správce daně spočívající v tom, že jednoznačně a prokazatelně seznámí daňový subjekt se vzniklými rozdíly a dále že daňovému subjektu musí poskytnout reálnou možnost, aby se k tomuto rozdílu mohl vyjádřit a uspokojivě jej doložit.
Krajský soud mimoto dovodil, že správce daně měl ke svým výhradám znalce vyslechnout a vyjasnit si kritéria pro výběr srovnatelných subjektů užitá ve znaleckém posudku (např. sjednotit vyhledávácí strategii či použitou verzi databáze). Navíc zdůraznil, že „nelze připustit, aby správce daně stavěl svoje závěry nad závěry znalce v daném oboru…”, a dále že správní orgány „nejsou nadány k tomu, aby autoritativně posoudily odborné závěry znalce, resp. jeho případné chyby“.
Zdroj: KPMG
