V podstatě neustále jsme bombardováni novými statistickými informacemi a mnoho z nich je interpretováno jaksi z principu optimisticky, způsobem, který naznačuje vytoužený obrat ve vývoji v české ekonomice. Často máme z těchto čísel pocit, že se díky nim můžeme podívat do pootevřených dveří vývoje tohoto roku a snad i roku budoucího, snadno se pak nacházejí průvodci, kteří tuto cestu vidí jako o poznání snadnější než cestu roku 2009. Většinou jsme přesvědčováni, že „se blíží obrat“ nebo „nejhorší krize pominula“. Ovšem pokud si některá z těchto statistických dat přiblížíme více, jestliže je podrobíme analýze, pak opravdu není jasné, proč bychom měli propadat jakémukoliv přesvědčení o tom, že věci se pohnou k lepšímu.
Obezřetnost především
Máme zde zprávu, že nezaměstnanost v lednu dosáhla 9,8 procenta, což znamená 574 226 lidí bez práce. Média poctivě zaznamenala překvapení řady analytiků, kteří prohlašovali, jak nemile je tento vývoj překvapil. Jedinou logickou otázkou ale je, proč? Relativně výrazný růst nezaměstnanosti v lednu byl odhadnutelný a dávno je přece jasné, že vrchol vývoje počtu lidí bez práce přijde zhruba v polovině roku 2010 a vrcholná míra bude asi bližší jedenácti než deseti procentům. Dynamika propouštění polevuje, to je zjevný fakt, mnoho podniků má nyní zakázky a vytíženost kapacit vzrostla. Jenže v zemi, kde je velmi drahé propouštět, bude rozumný finanční ředitel do poslední chvíle nutit své okolí nacházet jiná řešení, než nabírat nové lidi do zaměstnaneckého vztahu. Rozumné je předpokládat, že po první vlně propadu produkce dorazí ještě jedna, opožděná a snad méně hluboká – avšak důležité je ono „snad“.
Druhou poměrně hodně komentovanou informací je opravdu výrazný přebytek zahraničního obchodu země za rok 2009 ve výši 153 miliardy korun. Jestliže u nezaměstnanosti můžeme pochopit, že si možná někdo vysnil lepší číslo, tady je obecná radost nad přebytkem naprosto nepochopitelná. Než se začne radostně hýkat, měl by si každý nejprve prostudovat data o vývozu a dovozu a alespoň trochu pečlivěji se nad nimi zamyslet. Export za rok 2009 meziročně poklesl o více než 14 procent, import dokonce o více než osmnáct procent. Pokud to shrneme, tak přebytek obchodní bilance vyšší než v minulosti vychází z tragického poklesu obchodní výměny s cizinou. Přitom větší pád importů ukazuje, že domácí poptávka je v krizi, snížení exportů pak říká, že vývozci nejsou schopni tuto krizi eliminovat svojí větší obchodní aktivitou.
Čísla jsou lživá
Různorodá statistická čísla za poslední měsíce však opravdu neukazují, že by se hlavní směr vývoje nějak zásadně měnil. Navíc si musíme uvědomit banální a známý fakt, že čísla jsou svým způsobem lživá – prosinec 2009 srovnáváme již s prosincem 2008, kdy například průmyslová produkce hlásila silný propad proti prosinci 2007. Jinými slovy – prosinec 2009 je ve srovnání s prosincem 2007 stále nějakých téměř deset až dvacet procent nižší) podle konkrétního odvětví). Žádné obrácení trendu nevidíme – pokud něco, tak zastavení tempa propadu. To ale může optimisticky hodnotit burzovní analytik, těžko nad tím začne jásat finanční ředitel firmy.
Jsme tedy u třetího oblíbeného čísla, totiž u údaje o průmyslové produkci za prosinec 2009. První předběžná odhadovaná informace zněla, že se zvýšila o 2,1 procenta. Mnohdy to bylo vykládáno jako jakýsi „další náznak polevování potíží“. Byla to zajímavá a sympatická teze, škoda, že bez opory ve faktech. Za prvé se po zpřesnění čísel ukázalo to, co se dalo čekat – že totiž po sezónním očištění je zde pokles o šest desetin procenta pod již tak zoufalou úroveň prosince 2008. Především ale tržby průmyslu v prosinci poklesly o 0,8 procenta a to bez očištění. Když to porovnáme s neočištěným údajem o produkci, který byl meziročně plus 1,8 procenta, pak je jasné, že pokračoval silný tlak na pokles produkčních cen. Není divu, když úroveň zakázek sice meziročně vzrostla o téměř třináct procent, ale tento růst se v podstatě soustředil do automobilového průmyslu a jeho dodavatelských odvětví. Navíc ještě jednou připomeňme ono tradiční – ve srovnání s prosincem 2008, kde ale pokles nových zakázek dosáhl enormních hodnot.
Já osobně si tedy jako konec krize představuji přece jenom něco jiného.
Firmy, máme vás rádi, bděte!
Zajímavé je, že se vyjádřeními svých analytiků neřídí banky. Kdyby ano,pak by byl čas otevřít úvěrové kohouty, ale to se neděje.
Katedra podnikové ekonomiky Vysoké školy ekonomické v Praze uspořádala v závěru loňského roku rozsáhlé šetření názorů vedoucích pracovníků českých společností a z odpovědí vyplynulo několik poměrně jednoznačných závěrů: především firmy budou dále propouštět – v prvním a druhém čtvrtletí 2010 to předpokládá skoro třetina společností. Skoro pětina společností považovala prostředí, ve kterém se na konci roku 2009 jejich firma pohybovala, za takové, které přímo ohrožuje existenci podniku. Dvaačtyřicet procent firem mělo rostoucí problémy s tím, že zákazníci nepropláceli faktury. Sedmnáct procent dotázaných společností bylo rozhodnuto během prvního pololetí 2010 podat na některého ze svých dlužníků insolvenční návrh a dalších 26 procent to zvažovalo. A tak dále.
Všechna tato data ukazují naprosto jednoznačně, že opravdový nejhlubší bod krize bychom neměli měřit domácím produktem nebo průmyslovou výrobou, v tom případě máme asi opravdu největší tragédii za sebou, ale správným měřítkem bude míra nezaměstnaností a počet firem v insolvenci. Což jsou čísla, která se ještě budou zvyšovat.
Autorka je profesorkou na Vysoké škole ekonomické v Praze
