Změny klimatu začínají měnit byznys

Pochybuje dnes vůbec někdo o změně klimatu?

Jediná pochybnost snad může být o tom, nakolik tyto změny souvisejí s činností člověka. Naprostá většina odborníků ale dnes vidí jednoznačnou korelaci mezi nárůstem teploty za posledních 150 let a produkcí skleníkových plynů v důsledku lidské činnosti. Primárně je v tom namočená energetika, ale týká se to celé ekonomiky. Pokud bychom pokračovali stejně jako dosud, mohlo by globální oteplení do konce století činit čtyři až pět stupňů Celsia. Důsledky by mohly být obrovské – migrace obyvatel, vzestup hladiny oceánu, extrémní počasí, neúroda… prostě zásadní změna našeho života.

Mezivládní panel pro klimatickou změnu IPCC je tady od osmdesátých let minulého století. Už tehdy se změny předvídaly, ale tak rychlý vývoj se nečekal. Nikdo sice neví, jak to bude vypadat za 20–30 let, ale pokud se podíváme na to, co se stalo za minulou dekádu, můžeme si udělat nějakou projekci. Ta ukazuje, že situace je dramaticky vážná. Lidé, firmy i organizace na to budou muset reagovat. Týká se to nás všech, svůj přístup mění ostatně i banky.

Jakým způsobem?

V první řadě v hodnocení rizik. Uveďme dva takové příklady:

V loňském roce kanadská centrální banka oznámila, že možné důsledky změny klimatu bude zahrnovat mezi hlavní hodnocená makroekonomická rizika. Dosud se sledovaly spíše ekonomické parametry jako třeba celkové zadlužení domácností a mnoho dalších. Nyní k nim přibudou faktory, které souvisejí s klimatickými změnami. Před několika lety si to nikdo nedokázal představit.

Francouzská centrální banka zase oznámila, že v roce 2020 uskuteční zátěžové testy bank na téma klimatických rizik. Udělá si dva nebo tři scénáře možného vývoje klimatu a bude sledovat, jak to bude dopadat na banky. A ty se zase budou muset podívat do svého klientského portfolia, jak by byli klimatickou změnou ohrožení jejich zákazníci. Tedy – jak by se vyrovnali s ekonomickými, administrativními a legislativními důsledky, které daný scénář s sebou ponese. Na rozdíl od dosavadní běžné úvěrové praxe se tedy budou posuzovat i fyzická rizika spojená s klimatickými změnami, rizika spojená s nutnou změnou podnikání, změnou obchodních modelů, změnou preferencí zákazníků, rizika spojená s novou legislativou apod.

Proč tomu tak je?

Banka sdílí se svými klienty jejich úspěchy a neúspěchy, pokud by změny klimatu přinesly negativní důsledky pro jejich zákazníky, mělo by to podobný dopad i na ně. Ty negativní důsledky mohou být různé. Především jsou to fyzické faktory: sucho, záplavy… v Americe třeba už vážně uvažují o tom, že rozšíří škálu, kterou měří ničivou sílu hurikánu, z pěti- na šestibodovou, aby to lépe odráželo rostoucí škody.

Další důsledky mohou patřit do kategorie „transitional“, kdy v důsledku klimatických změn budou muset firmy přizpůsobit nebo změnit své obchodní modely a způsoby fungování. Takové změny – do značné míry vynucené okolnostmi – budou pro podniky představovat rizika, která opět budou muset banky zohledňovat.

Banky proto připravují metodologii oceňování rizik z hlediska uhlíkové stopy, resp. z hlediska změny klimatu. Nejde ale jen o ekonomické hledisko. Stále více se uplatňuje hledisko společenské zodpovědnosti, a to i z pohledu vlastních akcionářů. I banky – pokud nejsou státními institucemi – mají své akcionáře a ti stále častěji projevují zájem, aby jejich banka měla „zelenější“ politiku. Banky v tom ale nejsou samy, penzijní a investiční fondy se už začaly zbavovat aktiv, která souvisejí s využitím fosilních paliv.

Celá skupina KBC přijala závazek, že nebude podporovat žádné projekty, které jsou založené na těžbě a spalování uhlí. Týká se to i ČSOB, která je tradičně silně zastoupena ve financování naší energetiky. Nyní ale nebude úvěrovat žádné uhelné energetické projekty, jedinou výjimkou je prozatím kogenerace tepla a elektřiny. Ta se ukazuje jako efektivnější metoda využití uhlí a v současné době má i svou sociální funkci, protože na ní jsou závislé miliony domácností.

Především ale jako banka chceme firmám radit a pomáhat. Za bankovní sektor jsme se stali exkluzivním partnerem Svazu moderní energetiky, který zastřešuje všechny moderní technologie. Podporujeme nové směry v energetice, spoléháme na to, že tam se bude přesouvat byznys z odumírajících fosilních technologií, a především věříme, že jde o správný směr.

Nebude znamenat větší příklon k ekologické ekonomice také příležitost?

To samozřejmě ano, jedním z našich cílů je i to, abychom pro naše klienty přetvořili jejich ohrožení v příležitosti. Budoucnost ale vždy přináší velkou míru nejistoty. Příkladem toho, že ani velká a zkušená firma nemusí být uchráněna transformačních rizik, je General Electric. Ikona amerického průmyslu, u níž nikdo nepředpokládal, že by mohla udělat chybné rozhodnutí. V době, kdy už začínal odklon od uhlí, ale obnovitelné zdroje hrály jen okrajovou úlohu, vložila GE velké úsilí do vývoje plynových turbín. Bohužel se jejich předpoklad nesplnil, turbíny se neprodávaly podle plánu a firma zaznamenala obrovskou ztrátu i pokles tržní hodnoty akcií.

Evropa se snaží být v zelených technologiích vpředu, ale není to zbytečné? Není podíl jiných regionů na produkci skleníkových plynů mnohem vyšší?

Ano, EU se podílí jen devíti procenty na globálních emisích skleníkových plynů. Ovšem jiné země by mohly – a vcelku oprávněně – říci, že právě Evropa má velký podíl na současném stavu a že by bylo spravedlivé, aby se začaly omezovat až v okamžiku, kdy se ony samy dotáhnou na evropskou úroveň. Bez mezinárodní spolupráce, ať je jakkoli obtížná, se nepohneme.

Nemůže být východiskem jaderná energetika?

Názory na využití jaderné energie rozdělují nejen Evropu, ale celý svět. Čína, Indie, Rusko, další státy – tam se stavějí nové bloky. Také Velká Británie hodlá uvést do provozu nová jaderná zařízení. Francie nyní kryje výrobu elektřiny ze 75 % jádrem a má plán tuto závislost snížit na 50 %; pak se uvidí. Rakousko je dlouhodobým odmítačem jaderné energie. Německo prodělalo několik zvratů: v devadesátých letech minulého století se rozhodli od jádra ustoupit, pak toto rozhodnutí zrušili, aby se po fukušimské katastrofě k plánu na bezjadernou energetiku vrátili. A to opravdu razantně: poslední reaktor ukončí provoz v prosinci 2022. Strašákem je u jaderných zařízení riziko havárie. Fukušimská jaderná elektrárna měla svoji Achillovu patu  v chybném umístění záložních dieselgenerátorů v zátopové oblasti zasažené vlnou tsunami, tedy v podstatě v lidském faktoru. A to je selhání, které nelze nikdy vyloučit.

Pak jsou tu ekonomické náklady… výstavba jaderných elektráren je extrémně drahá. Navíc se ukazuje, že rezervy, které elektrárenské společnosti vytvářejí na budoucí likvidaci jaderných zařízení, nemusejí stačit. Stavba se neobejde bez veřejné podpory, třeba britská vláda garantuje pro jejich jadernou elektrárnu výkupní cenu elektřiny, která je dvojnásobná, než je cena elektřiny na trhu. Na druhou stranu je třeba i položit na stůl další faktory, mezi nimiž je třeba jistota dodávky energie. Dilema spolehnout se na jádro, či ne je opravdu obtížné, pokud bychom se rozhodli ke stavbě dnes, budeme mít za dvacet let jaderné zařízení s životností nejméně do konce století. A to je daleko za horizontem, pro který můžeme odhadnout, jak bude vypadat budoucí energetika.

Není ale Česko v otázce obnovitelných zdrojů energie příliš opatrné?

Ano, podle mého názoru a srovnání s jinými i okolními státy je.

Naše ekonomika je založena na průmyslu. Pokud se podíváme na důležitý energetický vstup, kterým je elektřina, tak jsme závislí na nepřetržité dodávce v režimu 24 × 7. I proto naše politická reprezentace volí opatrnější a pomalejší odklon od uhelné energetiky, státní energetická koncepce pracuje zatím s horizontem cca 2040–2050, vzniklá „uhelná komise“ tento harmonogram nyní opět posuzuje. Předpokládá se náhrada novými jadernými bloky. Je ale nutné poznamenat, že rychlejší uzavírání uhelných elektráren si může vynutit trh – výrazný nárůst cen CO2 povolenek by uhlí učinil nekonkurenceschopným.

Vinu za naše obavy z podpory obnovitelných zdrojů nese nešťastné období let 2009–2010, které bylo charakterizováno tzv. solárními tunely. Je třeba ale připomenout, že za tehdejší chyby může naše administrativa, majitelé solárních elektráren jen legitimně využili podmínek, které jim stanovil stát.

Je to škoda, za posledních deset let udělaly technologie větrných a solárních elektráren velký skok. Dynamický rozvoj produkce fotovoltaických panelů a větrných elektráren vedl k obrovskému zlevnění těchto technologií v řádu vysokých desítek procent. Do vývoje obnovitelných zdrojů energie se dnes globálně dává srovnatelný objem prostředků jako do IT a výsledky jsou vidět.

Předpokládá se, že ve druhé polovině příštího desetiletí dojde k bodu zvratu, kdy elektřina z velkých solárních parků bude levnější než ta z uhlí či plynu.

Přihlášení se České republiky k dalšímu rozvoji obnovitelných zdrojů v podobě národního klimaticko-energetického plánu na období 2021 – 2030 tak mohlo být razantnější.

Současně je třeba počítat s tím, že jde o intermitentní zdroje, jsou závislé na okamžitém slunečním svitu, resp. na větru. Hodně úsilí se proto vkládá do technologií pro uskladnění elektrické energie. Budeme také svědky většího propojování rozvodných soustav na mezinárodní úrovni, kde dodávat elektřinu bude ten, kdo jí bude mít nadbytek nebo ji vyrobí efektivněji. Čekáme, že se objeví nové obchodní modely, které třeba povedou ke spotřebě řízené nabídkou, tedy odběratelé budou např. finančně motivováni, aby elektřinu primárně odebírali v době, kdy je jí dostatek. Trendem je odklon od gigantických energetických zdrojů k většímu počtu zdrojů menších.

Neměli bychom si vzít příklad ze sousedního Německa?

Určitě. Německo je v podobné situaci jako my: i oni jsou průmyslovou ekonomikou závislou na stabilních dodávkách elektrické energie. Přesto jejich Energiewende nabrala mnohem razantnější kurz. Ta představuje odklon od uhlí do roku 2038 a především propracovaný a masivní rozvoj obnovitelných zdrojů. Navíc uzavřou i své jaderné elektrárny. Německo tak pro nás představuje laboratoř využívání obnovitelných zdrojů a můžeme od nich čerpat inspiraci i zkušenosti.

Ne vše lze okamžitě vyřešit obnovitelnými zdroji, pro Německo, podobně jako pro řadu jiných zemí, je mostem k uhlíkové neutralitě přechodné využití zemního plynu. Ten sice patří také mezi fosilní paliva, ale je šetrnější z hlediska produkce oxidu uhličitého i dalších emisí.

Němci ovšem nejsou jediní, celá EU směřuje k dekarbonizaci a byl nově přijat závazek být do roku 2050 uhlíkově neutrální (tzv. European Green Deal). To se ovšem nedotkne jen energetiky, ale dojde i na dopravu a vytápění. Týkat se to bude i průmyslu – dnes už se objevují takové pojmy jako „green steel“, tedy ocel vyrobená s ohledem k životnímu prostředí. Hodně toho je zatím v plenkách, ale už se ukazuje, že v příštích dvaceti třiceti letech bude mít tento vývoj ohromnou dynamiku.

Můžete dát firmám nějakou obecnou radu, jak se zachovat, aby úskalími budoucích změn prošly úspěšně?

Především by každý podnik měl uvážit rizika, která pro jeho byznys může přinést změna klimatu a s tím související ekonomická, administrativní a legislativní opatření. Jaká mohou přijmout opatření nebo jaké mohou uskutečnit investice, které jejich odolnost zvýší. My jim v tom můžeme velmi pomoci, naše role se neomezuje pouze na financování, ale jsme připraveni poskytnout i strategické poradenství.