Domníváte se, že odpuštění tak velké části řeckého dluhu je správným krokem? Jaké mohou být jeho důsledky? A myslíte si, že Řecko nabízenou pomocnou ruku přijme? Jaké by to mělo důsledky?
Odpuštění dluhu není řešení. V roce 2010 mělo Řecko deficit veřejných financí podle statistiky OECD 10,4 procent HDP, na úrocích platilo částku odpovídající 5,3 procentům HDP. V roce 2009 mělo deficit 15,6 procenta HDP a na úroky padlo 5,1 procenta HDP. Dejme tomu, že by mu odpadlo odpuštěním části dluhu polovina úrokových plateb, pak stejně by jeho pokladna byla každoročně v minusu někde mezi 7 až 13 procenty HDP. Vidíte, že Řecko není schopné si na sebe vydělat, i když mu odpustíme dluh, respektive úroky. Tudy cesta nevede… Pokud politici neřeknou jasně federalizace nebo rozpad eurozóny, pak vývoj jižanských zemí bude mít profil vany. Po sešupu dolů, období stagnace skončí tak, že ekonomika zamíří do odpadu.
V souvislosti s odpuštěním dluhu vzrostly ceny akcií, jak vidíte tento vývoj, budou akcie nadále růst a nebo je to jen chvilková tendence? Kdy bude čas do nich investovat?
Investor – labužník ať se podívá na dvanáctiměsíční forward P/E německých akcií DAX: je blízko dvacetiletého minima. To znamená, že investoři počítají s černým scénářem, všechny odhady, co se na nás valí, že Evropa zpomalí, jsou pro investiční rozhodnutí passé, trh už vše dávno ví... Co vidíte na akciích je psychologie, kolísání, směr tam a zpět, chvilková tendence.
Nebylo by lepší, kdyby se Řecko vrátilo k drachmě? Nebyl by dokonce tento krok pro Evropu levnější?
Státníci by jasně měli říci: buď vzniknou Spojené státy evropské, nebo zvolme rozpad eurozóny. Každý z těchto scénářů má enormní náklady. Je třeba si ale přesto vybrat. Jelikož lídři zatím nevybrali, považujte situaci v eurozóně za nevyřešenou. Klíčem k prvnímu scénáři, k vizi Spojených států evropských, je společné ministerstvo eurofinancí, společná europokladna a společné eurodluhopisy. Německo bylo ale zatím proti. Proto se tento scénář větví na dvě možnosti: Německo buď změní názor, nebo názor nezmění. Pokud ho změní, pak se půjde cestou federalizace. Vzniknou Spojené státy evropské, v lepším případě. Anebo něco autoritativnějšího a centralizovanějšího, co ani teď nedomyslíme. Z Bruselu, Berlína budou řízené jak daně, tak i hlavní výdaje. Za národní sněmovny by rozhodoval úředník (mimochodem, skousli byste to?). Pokud Německo nezmění názor a bude proti společným eurodluhopisům, pak podle mě tento scénář padá a nepovede k vyřešení situace...
...A druhý scénář?
Druhá vize je rozpad eurozóny. Jsou dvě možnosti, jak se klub může rozpadnout: Pryč půjde silný člen, tedy Německo, versus pryč půjdou ti slabší, Řecko, Portugalsko… Pokud by šlo pryč Německo, riskovalo by podle mě drsné posílení své nové měny (marky?), což by zbrzdilo export a i jemu by hrozila hlubší recese. A pak, kdo by chtěl zůstat v klubu společně s Řeckem? Tahle možnost by neměla vítěze…
Pokud by šli pryč slabší, pomohlo by jim to. Jejich podniky by dostaly povzbuzující impuls v podobě slabšího kursu měny a výhodnějšího exportu. Celé řecké bankovnictví by ale zkrachovalo. Pokud bych se vcítil do pozice Řeka, bál bych se přirozeně případného odchodu z eurozóny. Bál bych se toho, jaká že to měna pochybné hodnoty mi vyleze z bankomatu…. Euro v tomto scénáři samo o sobě může přežít – třeba v Německu, Rakousku, Nizozemsku... Čistě pragmaticky proto, že je do něj nainvestováno jmění. Eurozóna – tak jak ji známe – ale bude pohřbena.
Ten nový, zúžený klub pak třeba zkusí sám federalizaci, scénář číslo jedna… Tedy tady je odpověď: ano, pro jižanské země by bylo lepší vrátit se ke svým měnám... Za cenu finanční krize. Pořád ale lepší než abychom jednou všichni posílali daňové přiznání na Wilhelmstraße 97, což je adresa německého ministerstva financí.
Je třeba se obávat odkoupení dluhopisů Čínou? V souvislosti s tím panují obavy z uznání Číny jako tržní ekonomiky, domníváte se, že jsou oprávněné?
Nechejme Čínu na pokoji. Nemluvme jí do života. Jaké uznání jako tržní ekonomiky? Byl jsem v Číně a jen tak jsme se studenty šanghajské univerzity vyrazili do baru... Společně jsme tam listovali knihou profesora historie na Harvardu Nialla Fergusona. Říká v ní, že průměrný Američan vydělává víc než 44 tisíc dolarů ročně a kritizuje rozhazovačnost západního světa. Pak jsme se podívali na aktuální žebříček čínských milionářů a na průměrný plat v Číně. Vyšlo, že navzdory bohatství lidí, jako je Robin Li (95. nejbohatší člověk na planetě podle žebříčku Forbes) anebo Liang Wengen (114. místo), vyžívá průměrný Číňan s necelými dvěma tisíci dolary ročně. A tady je výsledná filozofická otázka: Kde se to v politicích Západu bere, že prosí Východ, Čínu o to, aby jim půjčila? Proč by měl chtít Číňan půjčovat peníze Evropanovi, Američanovi, který je dvaadvacetkrát bohatší? Západ si prostě vypěstoval pocit politické a obchodní nadřazenosti nad Východem. Přitom přesně ta samá vlastnost kdysi Čínu poslala na dno. Zaplatila za ni bídou a došla až k revoluci. Že by si teď tím musel projít i Západ? ... A pak jsme si dali pekingskou kachnu. Třeba Západ Číňané nenaporcují s takovou chutí jako my ji.
Výhledy do příštího roku nejsou růžové, mluví se dokonce o tom, že by dluhová krize mohla přerůst do krize hospodářské. Předpokládáte podobný vývoj? Případně za jakých okolností by mohl nastat a co by to pro Českou republiku mohlo znamenat?
Neříkejme tomu už krize. Tohle je nová realita.
Nejsou investice do drahých kovů a do akcií příliš rizikové?
Myslíte zlato? Proč bych si ho měl koupit? Pokud bych věřil na válku, koupím si raději olovo, konzervy a srub v horách.
Jak byste poradil občanům, aby ochránili své peníze?
Pokud bych mohl být na vás trošku drzý, namítnul bych, že analytika bych se neptal na to, co doporučuje, ale kam on sám investuje své peníze. Osobně třeba nespoléhám na nějakou státní penzi, ale pravidelně, každý měsíc, si spořím do fondu životního cyklu RB – to neberte jako lacinou reklamu, ale jako důkaz otevřenosti, transparentnosti ode mě. Že když už o nějaké investici mluvím, dělám to samé se svými penězi. Vedle spoření jsem vsadil na děti. A pak na hypotéku na kvalitní nemovitost. Tohle trio považuji za inteligentní investice v době nejistoty. Vedle toho mám v hlavě kupu dalších nápadů...Konzervativní portfolio berme v dnešní době jako základ, na kterém se ale sluší dál stavět. Právě teď je čas a možnost své investice levně rozšířit. A ne se utápět v úzkostech s myšlenkami na krizi. Uvažuji zhruba o pěti okruzích investic plus jedné navíc...
1. Tradice
I Nouriel Roubini, přezdívaný kvůli pesimistickým vizím „doktor Zkáza“, si letos koupil nový byt, a to s velkou slevou. Apartmá na Manhattanu bylo na prodej od roku 2006, v roce 2008 jeho cena překročila sedm milionů dolarů, ale Roubini si počkal a za 340 metrů na East First Street dal jen pět a půl milionu. Tři miliony si půjčil na hypotéku. Kvalitní nemovitosti prostě stojí za to.
2. Selský rozum
Koncem září vypadl v Praze proud. Pokud láteříte každý měsíc nad účtem za energie, pak vězte, že elektřina je dnes velmi levná. Počkejte, až třeba přijdou elektromobily a v Německu omezí jádro… Brzy zdvojnásobím svůj mikroskopický podíl v nejnenáviděnější firmě v Česku.
3. Anarchie
Během posledních deseti let americký index S&P klesl o 4,7 procenta. Když ale zahrneme vyplacené dividendy z akcií, pak činil akciový výnos plus 15 procent. Věřím prostě podnikům, nikoli státům a politikům. Podnikové dluhopisy – třeba Microsoft, Exxon Mobil, Johnson & Johnson nebo Automatic Data Processing – mají momentálně vyšší rating než vláda Spojených států… Brzy poznáme pravé vítěze. V korporátním sektoru čekám fůru nových nápadů a vizí, dravých strategií, vlnu akvizic. Společnost General Electric vznikla v roce 1878 během finanční paniky. O něco později začali Laurin s Klementem dávat hlavy dohromady. Zatímco svět zažíval velkou depresi v 30. letech minulého století, zrodil se Unilever. I Microsoft nastartoval v době hospodářské recese roku 1975. Krize je zkrátka příležitost.
4. Kvalita
Zdeněk Pohlreich, Tomáš Karpíšek. Nevím, jestli ti dva spolu chodí na pivo (limo). Ale jsou to oba profesionálové. Hned jak poleví éra mrazáků, obloh a kečupů, jejich restaurace budou božsky vydělávat. Chtěl bych vlastnit Divinis a Ambiente!
5. Vize
Jozef Kabaň vymyslel design sporťáku Bugatti Veyron. Byl se svým plechovým miláčkem od prvního náčrtu až po sériovou výrobu. Tenhle vizionář teď dělá pro Škodovku nový „obyčejný“ bourák. Pro běžného Čecha. Musí nadchnout lidi jak cenou, tak tím, že bude na co se koukat. Na tohle auto bych si vsadil.
A ještě přidávám bonus z kategorie osud. Už brzy vyprší patent na viagru a já jsem moc zvědav, kdo toho využije. Stárneme všichni. Během příštích třiceti let se počet mužů nad padesátkou zvýší o padesát procent. Chtěl bych investovat do toho, co bude lékař na takové intimní defekty předepisovat.
Makroekonom a portfoliový stratég Aleš Michl vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a absolvoval letní universitu London School of Economics and Political Science ve Velké Británii. Svou profesní kariéru začal jako redaktor a analytik Hospodářských novin se zaměřením na domácí ekonomiku. Od roku 2004 působil jako poradce místopředsedů vlády pro ekonomiku Jiřího Havla a Martina Jahna. V červnu 2006 se stal členem analytického týmu Raiffeisenbank. Na starosti má prognózy makroekonomického vývoje a devizových trhů.
