Člen představenstva UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s., CRO (chief risk officer) a viceprezident pražského Klubu finančních ředitelů Aleš Barabas pracuje v bankovnictví již 32 let. Od roku 1992 působil jako člen představenstva Živnostenské banky, což byla jedna z předchůdkyň nynější UniCredit Bank. Své zkušenosti z bankovnictví může přenášet i do světa finančních ředitelů. Ing. Aleš Barabas zažil proměnu malé začínající Živnostenské banky v banku, která je čtvrtá největší na trhu v České republice. Kromě toho, že se měnila banka, změnili se i její vlastníci, tím současným je italská bankovní skupina UniCredit Group.
Přibližte prosím proměny náplně svojí práce v průběhu času...
Byl jsem zodpovědný za různé obchodní funkce, tedy nikoliv za finance nebo risk management. Od roku 1992 do roku 1998 jsem byl členem představenstva, který měl na starosti různé obchodní úseky banky. Až teprve v roce 1998 se moje kariéra změnila a já se přesunul z „front office“ do „back office“. Dostal jsem do kompetence finance, řízení rizik a bankovní služby a s určitými obměnami jsem působil v těchto oblastech dodnes. V současné době odpovídám za řízení rizik. Třebaže tedy nejsem „finančák“, byl jsem zvolen místopředsedou Klubu finančních ředitelů.
Lze zúročit vlastní zkušenosti v bankovnictví i v CFO Clubu a naopak? Co konkrétního finanční ředitele zajímá nejvíce, nabízíte jim přidanou hodnotu?
Bankovnictví je pochopitelně součástí finančního segmentu. Když banky financují podniky, v naprosté většině případů stojí bankéři, ať už jde o risk manažery nebo vztahové manažery, na jedné straně, a protihráči jsou jim finanční ředitelé. Z pohledu banky vztah většinou začíná a končí u finančního ředitele daného podniku. Prolínání je velmi aktivní a kromě toho si jako dlouholetý člen vedení jedné z největších bank se zájmem o makroekonomiku myslím, že vedení každé banky by se mělo vždy snažit řídit kombinací makroekonomické analýzy a předpovědi a názoru podnikové sféry na vývoj jednotlivých odvětví a hospodářství jako celku. Vzájemný transfer informací a komunikace mezi bankovní sférou a podniky považuji tedy za klíčový i pro utváření jejich vzájemných obchodních vztahů.
Finanční ředitelé si často stěžují na stále se zhoršující podmínky pro získání úvěru od banky. Poradil byste jim, jak přesvědčit, že jsou kredibilními klienty, nebo snad mají zvolit jinou cestu?
Kritiky jsem si vědom, na druhou stranu, léta zkušeností mě ovšem učí, že nespokojenost trvá od roku 1989. V celém období byla někdy oprávněná, někdy méně, někdy vůbec ne. Je potřeba rozlišovat dva základní pohledy: první je statistický na základě tvrdých dat a druhý je osobní zkušenost konkrétního podniku s konkrétní bankou v dané situaci. Celková statistika je v posledních letech jednoznačná ve smyslu dostatku likvidity bank a schopnosti úvěrovat podniky. Fakt, že banky půjčují, ještě neznamená, že neexistují jednotlivé případy, kdy konkrétní podnik nebo podnikatel nedostane úvěr. Analyzovat jednotlivé případy lze velice těžko, protože fungujeme v prostředí bankovního tajemství. Když podnik nedostane úvěr, těžko o své situaci bude mluvit konkrétně, vždy půjde spíše o obecně formulované „stěžování si“, a banka má vlastně zakázáno zákonem zveřejňovat jednotlivé obchodní případy. Já bych se ale rád dotkl onoho statistického pohledu. Pokud bychom hovořili o posledních pěti letech, tedy o začátku krize, a vše zohledníme čistě makroekonomicky a z hlediska tvrdých dat, základní srovnání tkví vždycky v porovnání HDP a nárůstu úvěrů. Za posledních pět let nedošlo k žádnému nárůstu HDP, ale úvěrování podniků se zvýšilo. Proúvěrovanost HDP vzrostla. Statisticky není možné, aby byla pravda, že podniky nedostávají úvěry, protože podíl úvěrů na makroekonomickém výkonu se zvyšuje. A to jak pro podniky, tak zejména pro domácnosti.
A když úvěrování roste více než HDP?
Nezdravý vývoj by byl, když by se proúvěrovanost zvyšovala výrazně víc než růst HDP, protože to by znamenalo, že dříve nebo později dojde k selhání úvěrů, a tím se vlastně ukáže, že úvěry byly poskytnuty špatně a přispěly k nezdravému cyklu ekonomiky (po růstu přijde propad). Budeme-li hovořit o dlouhodobých trendech, všechny země, které mají dnes problémy se špatnými úvěry, a najdeme je zejména v jižní Evropě, se vyznačují tím, že úvěrování rostlo více než HDP nebo HDP klesal a úvěrování ne. Pro situaci v naší republice jde ze statistického hlediska zatím spíše o varování, že úvěrování roste, zatímco HDP nikoli, což samo o sobě není pozitivní fakt. Jinými slovy řečeno, úvěry nepomáhají tomu, aby HDP rostl. Je pravda, že existuje určitá výhrada k potenciálně negativnímu efektu, k čemuž celkově přistupuje fakt, že míra proúvěrovanosti ekonomiky v Česku je pořád výrazně nižší než v západní Evropě.
Shrňte prosím ještě jednou celou situaci okolo úvěrování…
Není pravda, že by banky neúvěrovaly, samozřejmě i v těch nejrůžovějších dobách budou existovat jednotlivé případy, kdy konkrétní žadatel úvěr nedostane. Bohužel, alternativa k bankovnímu úvěru v České republice neexistuje. Ve Spojených státech amerických je alternativou kapitálový trh, u nás nikoliv. Banky v České republice, pokud mají vydělávat a chtějí být ziskové, musí úvěrovat. Pokud úvěr někdo nedostane, je to proto, že banka si vyhodnotila riziko dlužníka negativně a je její svobodné rozhodnutí úvěr nedat, protože má strach, že ho nedostane řádně splacen. Vzhledem k tomu, že konkurence mezi bankami u nás je velmi vysoká, fakt, že nedostanu úvěr u jedné banky, neznamená, že ho nedostanu u jiné. Proto tzv. risk apetit, tj. připravenost banky brát riziko, se liší mezi jednotlivými bankovními skupinami, a to i v konkrétním časovém období. Banky v Česku jsou součástí nadnárodních bankovních skupin, které aplikují v určité době konkrétní politiku, která se liší ve smyslu ochoty úvěrovat. Dále se různí konkrétní situací a přístupem konkrétní domácí banky.
Neuspěje-li žadatel u jedné banky, najde cesty k úspěchu u jiné?
Žadatel má jinde určitě šanci, pokud je ochoten být transparentní a poskytnout o sobě všechny údaje. Banky zajímá, jak kvalitní má finanční výkazy, zda je má auditované, kdo mu je auditoval, jakou má historii a hlavně co stojí v jeho rozvojovém plánu. To se týká i případného nesplácení úvěrů v minulosti, protože v ČR existuje kvalitně fungující tzv. úvěrový registr, kde jsou zaznamenány nesplácené úvěry ze strany podniků i fyzických osob. Každá banka chce úvěrovat a žádná nechce špatné úvěry.
UniCredit Bank patří mezi čtyřku největších bankovních společností u nás. Poskytujete velké portfolio služeb. Ve kterých si - co se týče obratu - vedete nejlépe a kde naopak byste chtěli posílit?
Základní rozdělení služeb bank je na služby pro podniky a pro domácnosti. Naše banka bývala tradičně silnější ve službách a produktech pro velké podnikové klienty, velké a mezinárodní korporace. Je to dáno i vznikem, kdy u zrodu stály dcery zahraničních bank, respektive privatizovaná Živnostenská banka. Dnes se vše značně stírá, což je způsobeno zvyšující se náročností malých a středních podniků, což je z pohledu ekonomiky dobře. Naše banka si musela, na rozdíl od jiných, tyto klienty získat, protože jsme žádné nezdědili. A v úsilí získávat zejména nové malé a střední podniky dále pokračujeme. U služeb podnikům jsme univerzální banka a poskytujeme veškeré služby stejně jako ostatní velké banky bez rozdílu, zda se jedná o malý nebo velký podnik. Nicméně setrvačnost ekonomiky existuje a proto je UniCredit Bank stále spojována se sofistikovanými transakcemi pro velké podniky, tam jsme skutečně jeden z lídrů na trhu. Naší snahou zkrátka je, abychom se stali lídry i v oblasti financování malých a středních podniků.
Ve vaší výroční zprávě je zmiňována fúze, k níž došlo na konci loňského roku, kdy jste fúzovali se slovenskou "sestrou". V oné zprávě se hovoří i o možných rizicích tohoto kroku. Naplnila se?
Každá přeshraniční fúze je rizikem, protože trhy jsou jiné, právní systémy rovněž, a i podniková kultura mezi českou a slovenskou bankou se liší, byť jsme součástí jedné skupiny. Nicméně, fúze současně přináší i příležitost v podobě synergických efektů a obchodních příležitostí. Úkolem vedení banky je chopit se takových obchodních příležitostí. Dalším aspektem jsou zásadně důležité informační technlogie. Vyvstal problém, jak a kdy unifikovat IT systémy, aktuálně obě banky používají své původní systémy.
Další rovinou je likvidita, protože fúzovaly dva bankovní subjekty, kde jeden působí v ČR a má domácí měnu koruny a druhý má euro. Slovenská banka se vlastně přetransformovala na pobočku české banky. Naší účetní měnou je česká koruna, ale vzhledem k tomu, že česká banka je vysoce likvidní, jsme schopni dodat dodatečnou likviditu slovenské pobočce. I v dodatečné likviditě se otevírají možnosti významnějšího obchodního růstu, než byly dosud. Konkurenceschopnost slovenské pobočky se zlepšila a může se zlepšit i profitabilita banky, vzhledem k možnosti úvěrového růstu na Slovensku.
