Poučen z minulých problémů s parkováním v centrále České spořitelny na Praze 4, rozhodl jsem se přesně postupovat podle předpisů, které mi byly tehdy sděleny. Den před schůzkou jsem napsal paní asistence ředitele odboru, se kterým jsem měl schůzku, krátký e-mail: „Mohu vás požádat o nahlášení naší návštěvy, abychom mohli zaparkovat na vašem parkovišti? Minule mi dělali problémy, že jim to nikdo nenahlásil.“ Ona mi odpověděla: „Ano, požádám o povolení vjezdu, mohu vás poprosit o SPZ auta?“. Žádané jsem učinil. Takže jsem si oddychl: hurá, už žádné problémy. Ale chyba lávky. V 9.30 přijedu opět k závoře, stisknu tlačítko, ozve se nepříjemný hlas. Nahlašuji své jméno a SPZ. Ozve se: “Nic tady nemáme nahlášeno, nikam vás nepustím.“ Normálně jsem klidný člověk, ale nyní „ztrácím nervy“ a ještě jednou důrazně opakuji, že jsem vše nahlásil paní asistence, kterou jmenuji. Ozve se: “Tu neznám. Nikam vás nepustím“. Říkám, že chci jako minule mluvit s jejich šéfem panem Kuncem. Ten „neviditelný“ mi s klidem odpoví, že mám smůlu. Šéf dnes není. Přibíhá zřízenec s vysílačkou. Opakuji, co jsem již několikrát řekl a vytáčím číslo paní asistentky. Je stejně překvapená jako já. Říká, že vše okamžitě zařídí. Z reproduktoru slyším opět „neviditelného“, že mě nikam nepustí, i kdybych se na hlavu (říká to jinak) postavil. To už nevydržím. Zřízence se ptám, co že tam mají za „blba“. Jen pokrčí rameny. Oba se na sebe díváme a on něco blekotavě vysvětluje, což mě nijak nezajímá. Říkám mu, zda mám zavolat do sekretariátu generálního ředitele. Opáčí: “To bude nejlepší. Ten vám jistě tak pomůže“. A hloupě se usmívá. To vše trvá asi deset minut. Poté se závora zvedá. Nikdo se neobtěžuje mi nic vysvětlit. Nevadí. Už jsem vevnitř.
Jsem zvědav, zda i při mé další návštěvě přijde nějaké překvapení....Asi mě rovnou zastřelí. Již nyní jsem možná jejich úhlavní nepřítel. Ten co se k nim chce proniknout, aniž by ho tam někdo (rozumějte ti „neviditelní“ z ostrahy) chtěl.
Autor je finanční konzultant
