Ve své paměti bych určitě našel několik posledních dní v roce, které za to stály. Co se byznysu týče, vzpomínám často na Silvestr roku 1994. Se svou tehdejší partnerkou jsme měli zamluvený krásný hotel ve švýcarském Svatém Mořici (St. Moritz) a odlet byl v 17 hodin v pátek 30. prosince, Silvestr připadl na sobotu.
Krásné plány, a proč jen plány?
Už dlouho jsem se těšil, jak v příjemné atmosféře švýcarských Alp zakončíme společně s pár našimi přáteli konec, pro mě velmi šťastného, roku. Ale jak se říká, nechval den před večerem. V pátek toho 30. jsme totiž v bance, kde jsem tehdy pracoval, museli uzavřít na tuto dobu velkou transakci. Šlo o střednědobou půjčku jedné miliardy korun pro našeho významného klienta, tehdejší největší leasingovou společnost. O té půjčce se již jednalo několik měsíců. Jejich centrála dala nakonec finální souhlas k podpisu s požadavkem, že se musí půjčka uzavřít a vyčerpat do 31. 12. 1994, aby se mohla objevit v jejich účetnictví.
Nedělejte účet bez hostinského
Nebyl jsem jediný, kdo operaci měl na starost, ale byl to můj klient a já jeho primární kontakt (account manager). Na oné operaci se jinak podílela aktivně celá banka, včetně generálního ředitele. Všichni jsme počítali, že poté, co vše bylo již dohodnuto ve čtvrtek 29., už půjde jen o formalitu podpisu smlouvy a ve 14 hodin se budeme moci rozloučit a vyrazit za soukromými plány. Ovšem chyba lávky….
Nejdříve se nelíbilo něco našim právníkům, pak zase jejich. Když už vše bylo s právníky odladěno, přišly připomínky z naší a jejich centrály. Ve své podstatě se nejednalo o nic zásadního, ale všichni, kteří někdy pracovali ve velkých, a především nadnárodních společnostech, vědí, že mnoho lidí má potřebu se vyjádřit nebo lépe řečeno se „přiživit“ na úspěchu. Jsme v roce 1994, kdy e-mail byl ještě u nás v počátcích, takže faxy, kopírky, telefony, a také hbití messengeři jeli naplno.
S malou dušičkou jsem zavolal své partnerce...
S každou přibývající čtvrthodinou jsem byl jak na trní. Když jsme nepodepsali ani ve 14 hodin, bylo mi jasné, že odlet do Curychu se nenávratně vzdaluje. Do toho mi stále volala má partnerka, jestli jsem už na cestě na letiště. V 15 hodin jsme jí musel říci, že odlet prostě nestihnu, protože nevím, kdy konečně podepíšeme smlouvu. Co jsem si vyslechl nebudu raději reprodukovat…. Partnerce jsem přestal brát telefon, v duchu jsem počítal s rozchodem a plně se soustředil na dotažení „zatracené“ smlouvy. Pochopitelně jsem nebyl jediný, kdo zažíval podobné pocity.
Smlouvu jsme nakonec podepsali v 18.31 a konečně jsme se všichni mohli oddechnout a hlavně se „rozprchnout“. S malou dušičkou jsem zavolal své partnerce, přeci jen jsem nevěděl, zda sama neodletěla a nebude se právě nacházet v letadle směr Curych. Nestalo se tak, letenky nám sice propadly, ale ona mi s krásnou ženskou intonací oznámila: „jedeme autem a ty budeš celou cestu řídit.“ Měl jsem tedy dvě radosti: uzavřenou smlouvu (a tedy i hezký bonus) a nepřišel jsem o partnerku. Čekalo mě ovšem minimálně 11 hodin v terénu, který se nedal předvídat, ale nakonec vše dobře dopadlo a Silvestr se povedl.
Miliarda za všechny prachy
Když nám v lednu dorazily tzv. tombstones čili náhrobky, tj. cedule, které zůstávají na památku po každé realizaci významné transakce, byl to hezký dárek za naše úsilí. Tento, a také jiné tombstones mám nyní své kanceláři. Ale žádný z nich mě nestál tolik nervů jako ona miliarda….
Autor článku je korporátní finanční konzultant a filmový producent (jan.vinter@volny.cz)
