Před tím, než jste přišel do ČEZ, jste působil v Houstonu a v Londýně…Jaký impuls vás vlastně přiměl vrátit se do Čech?
Určitě nešlo o impuls, šlo vlastně o plán…. Svoji kariéru jsem začal coby daňový poradce v Price Waterhouse. Poté jsem v roce 1996 přešel do tehdy vzniklé společnosti Česká rafinérská. Do té stát vložil fyzická aktiva, kterými byly rafinérie Kralupy a rafinérie Litvínov, za něž získal 51procentní podíl. Zahraniční akcionáři Agip, Conoco a Shell vložili peníze, za něž každý získali 16 a jednu třetinu procenta České rafinérské. Každá z těchto firem zodpovídala při řízení České rafinérské za jednu oblast, přičemž společnost Conoco zodpovídala za finance. Do České rafinérské jsem nastoupil v roli daňového manažera a byl tak zodpovědný za daně celé společnosti. Pět let jsem pak postupoval, až jsem se stal zástupcem finančního ředitele. Ze strany Conoco následovala nabídka na pozici finančního ředitele pro střední a východní Evropu společnosti v Praze, což zastřešovalo čtyři země. Měl jsem na starosti řízení podílu v České rafinerské, řízení sítě čerpacích stanic Jet a velkoobchod s palivy.
Práce pro Conoco v Houstonu a Londýně tedy byla součástí kariérního postupu?
Ano. V Houstonu jsem pracoval skoro dva roky. Mojí zodpovědností byl Corporate Accounting Reporting. Tedy především styk s Komisí pro cenné papíry, analýzy celofiremních výsledků a podobně. V běžných dobách to jsou, řekněme, relativně standardní a „zaběhlé“ funkce. Samozřejmě i tam přinášíte své nápady a zlepšení, ale základní parametry jsou zkrátka nastavené. Já jsem to měl ale nakonec mnohem zajímavější. Krátce poté, co jsem začal v Houstonu působit, se totiž dostal do problémů Enron, který následně zkrachoval, a všechno bylo jinak. Změnil se veškerý reporting směrem ke státu či na burzu a spousta dalších zásadních věcí. Další velmi zajímavou zkušenost byla fúze Conoco s americkou ropnou firmou Phillips. Samozřejmě každá takováto megafúze, vznikla tehdy třetí největší americká ropná firma, je také docela složitá záležitost, takže opět další zajímavá zkušenost.
Co následovalo potom?
Poté jsem se na jeden plánovací cyklus přesunul do Londýna, kde jsem byl ředitelem pro plánování pro celý neamerický svět a následně jsem se stal finančním ředitelem ConocoPhillips pro střední a východní Evropu. To přineslo opět spoustu zajímavých zkušeností a projektů, ať už konverzi České rafinérské na procesní rafinerii nebo centralizaci středoevropských financí do Prahy. Do té doby totiž měly Česko, Slovensko, Maďarsko a Polsko svou plnohodnotnou kancelář včetně finančního ředitele, který mi reportoval. To jsme zrušili, vše přesunuli do Prahy a v ostatních zemích zůstali jen dva lidé.
Po čtyřech letech práce na jedné pozici pro ConocoPhillips jsem začal přemýšlet o nových kariérních možnostech. Ve střední Evropě už ve financích v rámci firmy nebylo nic vyššího, jedinou další možností jak růst bylo posunout se opět někam do zahraničí, a to na trvalo. V té době se jednalo buď o Houston, Londýn, kde jsem již pracoval, nebo o Blízký a Střední Východ či o Asii. Jde tedy o místa, kde se přímo pracuje s ropou, což znělo sice exoticky, ale zahraniční zkušenost už jsem měl. V Praze se mi líbilo, takže jsem si řekl, že zůstanu v České republice, do zahraničí můžu ostatně vyjet vždycky.
A tehdy přišla nabídka od ČEZ?
Ano, možností byla spousta, headhunteři se o mě velmi zajímali, ovšem nabídka ČEZ se mi líbila nejvíc.
Proč vás tak zaujala?
Především jsem chtěl pracovat v dynamické firmě a podílet se na změnách, kterými ČEZ tehdy procházel. Když pracujete ve velké mezinárodní firmě, tak čím dál jste od centrály, tím je rozhodování složitější, protože nad sebou máte spoustu úrovní. Z toho vyplývají i menší rozhodovací pravomoci a nižší rychlost rozhodování. I z tohoto důvodu jsem nechtěl jen přejít z jedné velké mezinárodní firmy do druhé, vyměnit hlavičkový papír za jiný, ale jinak dělat v podstatě to samé. Bylo zřejmé, že v ČEZ je nade mnou už jen minimum rozhodovacích úrovní a moje návrhy „protečou systémem“ v řádu dní a ne týdnů.
Dříve byl ovšem ČEZ vnímán spíše jako takový pomalu se pohybující moloch…
To už je ale hodně dávno… V době, kdy jsem já nastoupil, tak byl možná ještě někým takto vnímán, rozhodně už ale takový nebyl. Od roku 2004 probíhaly velké změny, začaly být začleňovány distribuční společnosti jak české, tak i zahraniční, začal program Vize 2008.
Co bylo vaší první zodpovědností?
Převzal jsem celokorporátní účetnictví, úkolem bylo optimalizovat všechny procesy a zejména výrazně zrychlit reporting směrem na burzu. A to se taky nakonec povedlo. Nastoupil jsem 1. března 2006 a od 1. ledna 2008 jsem se posunul na současnou pozici. Tolik tedy stručný příběh mojí profesní historie.
S vaší profesní historii souvisí i to, že jste členem Rady Klubu finančních ředitelů. Jak hodnotíte své členství v CFO Clubu? Co vám přináší?
Určitě je to pro mě velmi zajímavá platforma pro setkávání. Řekl bych, že z profesního hlediska v podstatě jedinečná. Lidé z financí obecně mají i jiné možnosti setkávání, ale přímo pro finanční ředitele a manažery tu podobná platforma není. Důležité je, že se tam setkávám s lidmi, kteří zodpovídají za podobné věci jako já, takže si můžeme vyměňovat relevantní názory a postřehy. Skvělé je neformální sdílení zkušeností o dodavatelích, například IT řešení, hovoříme o možnostech financování atd. Prostě nás spojují stejné zájmy, problémy i témata. Ke spoustě věcí bych se asi dostal i jinak, ale takto je to rozhodně jednodušší a rychlejší.
Pokračování čtyřdílného textu rozhovoru najdete na našich stránkách zítra, ve středu a ve čtvrtek.
