Vaše galerie i nadační fond sídlí v odsvěceném kostele svatého Rocha na Pohořelci. Proč jste se v Praze usadil právě zde?
Kostel svatého Rocha stojí na místě, kde se potkává nejpozitivnější energie přicházející z vesmíru s tou vzlínající z útrob země. Když sem budete chodit dvakrát až třikrát do týdne, postojíte uprostřed kostela minutu až dvě a necháte na sebe působit onu zázračnou energii, pak budete zdraví, šťastní a bohatí. U mě to opravdu funguje.
První milion vám půjčil Karel Gott, prý na základě telefonátu. Je to tak?
Ano. Když jsem se dozvěděl, že jsem účastníkem výběrového řízení na pronájem kostela svatého Rocha a že mých sto tisíc na začátek podnikání nestačí, skutečně jsem zavolal Karlu Gottovi, kterého jsem osobně znal asi půl roku a požádal ho o milionovou půjčku. Asi po půlhodinovém rozhovoru Karel Gott souhlasil a došlo k dohodě. Prvních pět let jsem obrat nově založené firmy MIRO, k.s. v Praze zvyšoval ročně o sto procent. I dnes považuji za zázrak, že je možné podnikatelsky prosperovat v oblasti kultury.
Tomu se říká podnikatelský úspěch. Čemu ho připisujete?
Zmínil už jsem zázračné místo v kostele svatého Rocha… Svou roli rovněž hraje, že veřejně přiznávám úspěch a chovám se ve smyslu v úvodu zmíněného motta. Mám také důvěryhodné obchodní partnery ve světě. Na druhé straně, když slyším, že i z mých zaplacených daní se v této zemi krade, napadá mě myšlenka, zda jsem udělal dobře, že jsem se usadil právě zde. Občas mi probleskne hlavou, jestli jsem raději neměl zůstat v Německu, odkud jsem se do Prahy přestěhoval. Ale to jsou jen takové záblesky, "co by bylo, kdyby“. Ve skutečnosti se Praha stala mým domovem.
Ale vy pocházíte z východního Slovenska...
Ano, narodil jsem se ve Starině nedaleko městečka Snina. Je to ten cíp Slovenska, kde se potkává Polsko, Ukrajina a Slovensko. Překrásný kraj, ale chudý. Momentálně tam vládne vysoká nezaměstnanost.
A žijí tam spíše Rusíni, že?
Ano, oba moji rodiče byli Rusíni, ale po mém narození mi zapsali slovenskou národnost. Rusíni se navíc po revoluci rozdělili na Ukrajince a pravověrné Rusíny. Můj oficiální status je tedy následující: jsem Slovák rusínsko-ukrajinského původu se slovenskou národností, německým občanstvím, trvale žijící v České republice.
Jaká vlastně byla vaše cesta k umění?
Můj strýc Juraj byl naivní malíř, maloval podle pohlednic. Maminka Mária psala lidové básně v rusínštině. Tatínek Vasil, který celý život strávil za volantem nákladního auta, byl silně muzikální a dokázal zahrát na jakýkoliv hudební nástroj. A mladší bratr Andrej se stal akademickým malířem. Starší bratr Ivan byl v mládí výborným tanečníkem lidových tanců. Takže v mé jednoduché rodině jistá jiskra uměleckého talentu určitě byla. I já jsem na základní škole chodil do Lidové školy umění a učil se hrát na koncertní kytaru. Malovat jsem se ani nepokoušel…
Věnoval jste také filmu, dokonce jste vystudoval FAMU…
K umění mě to táhlo vždy. Nejdříve jsem vystudoval čistou filozofii v Bratislavě a Berlíně. V Bratislavě jsem kdysi jako student založil divadlo B-Klub. Hrál jsem v něm i režíroval. Po přestěhování do Berlína jsem deset let pracoval jako referent pro kulturu v Československém kulturním středisku. Odtud jsem každé pondělí dojížděl do Prahy a dálkově jsem studoval dokumentární filmovou režii na FAMU. S bratrem Andrejem jsme tehdy koupili šestnáctimilimetrovou kameru Krasnogorsk, a s ní jsem po dobu dvaceti let sběrně natáčel život a zánik rodné obce Starina, která zmizela kvůli stavbě nádrže na pitnou vodu pro celé východní Slovensko. Filmem o rodné obci s názvem Pod horou Gazdoraň jsem absolvoval FAMU.
Jak dlouho jste žil v Německu a proč?
V Berlíně jsem strávil dvacet pět let a odešel jsem tam z prozaického důvodu. Po prvním ročníku na filozofické fakultě v Bratislavě jsem přerušil studium na jeden rok a odjel do Berlína, abych se pořádně naučil německy. Mezitím mi krásná východní Němka Marina oznámila, že se mnou čeká dítě, takže co jsem měl dělat? Požádal jsem vedení fakulty v Bratislavě o individuální studijní plán a zůstal jsem v Berlíně. Fakultu jsem dokončil jako svobodný otec dvou synů Iva a Marka. Když bylo jasné, že v Československém kulturním středisku jako místní pracovní síla žádnou kariéru neudělám, rozhodl jsem se pro soukromé podnikání a v roce 1987 jsem v Berlíně založil firmu MIRO. V roce 1994 jsem přesídlil do Prahy do kostela svatého Rocha.
Jak se vůbec podniká v umění a kultuře?
Stejně jako v každém jiném oboru. Ráno vejdete do kanceláře a musíte rozsvítit. V ten okamžik vstupujete do komerčního vztahu s Pražskou energetikou, což stojí peníze. Jdete si uvařit kávu, platíte za vodu a energii. Vynesete odpadky, platíte Pražským službám. Stejně jako každý z nás, i podnikatel v kultuře musí za všechno zaplatit. Proto nechápu výroky některých galeristů, kteří tvrdí, že jejich galerie jsou nekomerční. Nerozumím, co to znamená. Prodám obraz, musím zaplatit DPH a pokud dosáhnu zisk, tak i daň ze zisku. Tak jaká nekomerční sféra?
Vy jste prý podnikal už před změnou režimu, jaké to bylo?
Mně se podnikalo vždy dobře. Vydělával jsem příjemné peníze i za socialismu, dokonce jsem platil menší daně než dnes. Obrazy jsem prodával a dokumentární filmy jsem dělal přes podnik zahraničního obchodu Art Centrum Praha. Art Centrum si z počátku bralo třicet procent, později už jenom deset procent a se zbytkem peněz jsem musel dílo zrealizovat, vyplatit štáb a zisk mi poslali přes banku do Berlína. Ekonomické zákony platí v každém politickém režimu a rovněž v každém politickém režimu musíte dodržovat zákony – nepodvádět a platit daně. Když ke mně po pěti letech podnikání v Praze přišli úředníci z Finančního úřadu na kontrolu, nechápal jsem, co chtějí kontrolovat, protože jsem měl vše v pořádku. Nakonec se „přiznali“, že přišli hlavně ze zvědavosti, kdo to ten Miro vlastně je.
Co je nutnou podmínkou k tomu, aby byl galerista úspěšný?
Obchodní talent, víra, intuice a samozřejmě i odborná erudovanost. Je nesmírně důležité mít důvěru svých obchodních partnerů doma i v zahraničí. Galeristé v Paříži, New Yorku, Barceloně či Berlíně mi musí věřit, aby se nebáli půjčit do Prahy díla Picassa, Chagalla, Braquea, Dalího, atd.
Taková důvěra se asi buduje desetiletí…
Jistě. S německým galeristou Michaelem Haasem, o němž je známo, že je velmi nedůvěřivý vůči východní Evropě, spolupracuji již déle než dvacet let. O to více si vážím jeho důvěry. Ví, že ho nepodvedu o jediný cent. Solidnost, poctivost… tak se buduje vzájemná důvěra.
Jak řešíte finanční záležitosti typu účetnictví? Pověřujete zaměstnance, nebo si děláte vše sám, případně služby „outsourcujete“?
Moje ekonomická zástupkyně připravuje poklady pro externí účetní firmu, která mi vede účetnictví od roku 1994, tj. od založení firmy v Praze. Protože je Němka, nezapře v sobě německou solidnost a důkladnost. I proto máme finanční záležitosti v pořádku. Celkem nás ve firmě pracuje sedm lidí.
Obchodujete se zahraničními partnery, vozíte jejich díla přes hranice, což přece něco stojí, ne? Dříve se platívalo clo, jaká je situace dnes?
Clo na umění neexistuje, což ovšem málokdo ví. Otázka „máte něco k proclení“ je tedy nesprávná. Protože dotyčný, jenž díla veze, skutečně nemá nic k proclení. Správná otázka je „vezete zboží?“ V tom případě musíte zaplatit DPH. A zde se Česká republika náramně liší od jiných vyspělých zemí. Například v Německu je DPH na umění sedm procent, v USA je to 0 %. Bohužel v České republice moji klienti musejí platit DPH na umění ve výši 21 procent.
Jakým způsobem obchodujete, nakupujete díla na sklad?
Vše závisí na tom, o jak drahé dílo se jedná. Pokud jde o sochu od Salvadora Dalího za 500 tisíc eur, tak ji samozřejmě nekupuji předem. Avšak díla některých současných umělců občas koupím do depozitáře. K výstavám světové klasické moderny vydávám katalogy, které rozesílám vybraným potenciálním klientům. Když se klient rozhodne pro koupi například Picassovy litografie, podepíši s ním smlouvu, vystavím fakturu a informuji o tom obchodního partnera. Předtím samozřejmě zajistím, aby dílo neprodával. Až klient fakturu zaplatí, dílo koupím.
Čili nemusíte mít v záloze kapitál?
Ano i ne. Stává se, že mi někdo nabídne ke koupi sérii výtvarných děl za dobrou cenu, a já na to musím mít kapitál. Někdy se jedná o místního umělce, který nutně potřebuje peníze. Já se s ním domluvím, aby vytvořil litografii, a odkoupím od něho za dobrou cenu celý číslovaný náklad. Umělec je spokojen, protože prodal a já jsem spokojen, že jsem výhodně získal sedmdesát „dárků“ pro své sponzory a obchodní partnery a pro různé benefiční akce…
…myslíte sponzory vašich akcí Během za uměním Miroton a ceny Trebbia?
Ano. Už třináctým rokem pořádá Nadační fond Trebbia udělování Evropských cen Trebbia za podporu kultury a tvůrčí činnosti. Tato akce stojí několik milionů korun. Celý rozpočet pokryjí sponzoři, respektive reklamní partneři. Kromě reklamy v televizi, rozhlase a tištěných médiích všem účastníkům každoročně věnuje Nadační fond Trebbia na památku umělecké dílo – zmíněnou litografii.
Proč vlastně vznikla Trebbia?
Když jsem v roce 2000 pocítil, že Galerie MIRO prosperuje, napadla mě myšlenka díkuvzdání těm, co na mé prosperitě mají zásluhu, tj. poděkovat obchodním i reklamním partnerům, sponzorům, ale i umělcům. Jak poděkovat? Postupně se zrodila myšlenka evropské ceny vzhledem k mému multikulturnímu původu. Vypsal jsem soutěž na vytvoření sošky ceny, která ještě neměla jméno. Vyhrál návrh tádžického sochaře žijícího v Paříži Amri Aminova.
A jak jste přišli na jméno Trebbia?
Desítky mých příznivců a kamarádů ho velmi dlouho vymýšleli, ale ne a ne se shodnout. Jednoho dne mě navštívily dvě dámy, podnikatelky, a z rozhovoru vyplynulo, že název ceny by měl vycházet z nějakého příběhu. Tehdy jsem si vzpomněl na českou jazzovou zpěvačku Janu Koubkovou, která mi kdysi přinesla do galerie rukou popsanou A4 – příběh o svatém Rochovi, kterému je zasvěcen „můj kostelík“. Tento Francouz žil na přelomu třináctého a čtrnáctého století. Pomáhal všude, kde zuřila morová epidemie, až sám onemocněl. Aby nebyl nikomu na obtíž, odešel pěšky přes Alpy do Itálie. Uchýlil se do chatrče na břehu řeky Trebbia, kde ho podle legendy navštěvoval anděl a vyléčil ho. Poté se vrátil do rodné země, ale nikdo ho nepoznal. Až po jeho smrti zjistili, že to byl onen Roch, který všem pomáhal. Stal se svatým a v roce 1612 zásluhou Rudolfa II. a tehdejšího opata Strahovského kláštera Lohela mu byl zasvěcen kostelík, kde dnes stojíme, a já vám odpovídám na vaše otázky. Čili italská řeka, francouzský světec Roch a evropský původ Slováka s rusínskými kořeny a německého občana... Cítíte tu evropskou souvislost?
Mimochodem, názvy odvozené od kmene „treb“ jsou keltské a vyskytují se ledaskde v Evropě i u nás. Jmenujme například Třebenice nebo Třebáň. Vraťme se ale k Evropské ceně Trebbia. Jak si hledala své místo v české kultuře?
Trebbia je již zavedená značka. Ovšem začátky byly krušné. Někteří rádoby odborníci na kulturu v této zemi nechtěli pochopit, že v Čechách může vzniknout ze soukromé iniciativy uznávaná cena s ohromným mezinárodním přesahem. Chtěl bych na tomto místě poděkovat nynějšímu i předcházejícímu vedení České i Slovenské televize, která od pátého ročníku vysílá tento evropský ceremoniál v přímém přenosu. O konání Trebbie informují i televize v Ruské federaci, na Ukrajině, v Polsku a jednou i v Německu. V Polsku natočili dokonce o fenoménu Trebbia film.
Jaké máte s Trebbií plány?
Nejspíš bych do sedmi let chtěl značku Trebbia prodat a dvacátého ročníku se zúčastnit již jako čestný host a někdejší zakladatel. Trebbia mě už nebude potřebovat. V té době mi bude sedmdesát let a já věřím, že přijdou noví mladší kulturní manažeři, kterým rád přenechám starosti s organizací této prestižní evropské ceny. A vězte, že organizačních i finančních starostí s přípravou takovéto akce je více než dost. Dostat do Prahy každoročně cca 700 hostů z téměř dvaceti zemí světa není jednoduché. Zmíním jen namátkou například ukrajinského miliardáře Viktora Pinčuka, který založil v Kyjevě největší centrum současného světového umění. Do Prahy přiletěl vlastním tryskáčem, aby z rukou sira Boba Geldofa osobně převzal Evropskou cenu Trebbia za podporu kultury a umění.
Jak se vám podařilo nalákat do Prahy sira Boba Geldofa?
Velice jednoduše, spojil jsem se s jeho týmem v Londýně a zeptal se, zda by nepřiletěl do Prahy předat cenu Trebbia Viktoru Pinčukovi. Manažer Sira Boba Geldofa mi sdělil podmínky, za jakých by mohl do Prahy přiletět. Ty pro mě byly splnitelné. A protože Bob Geldof za svou účast na Trebbii nepožadoval honorář, který normálně bere, nechal jsem zhotovit jako překvapení jeho bustu. Když vkročil do galerie a uviděl na podstavci rozpracovanou bustu, měl radost jako malé dítě. Druhý den dokonce dobrovolně seděl sochaři Anatolu Černému jako model. Později jsme bustu odlili do bronzu a nedávno jsem mu ji odvezl do Londýna.
Zdá se, že umíte propojovat lidi, číst jejich tajná přání, což je velký dar. Součástí programu Benefičního galavečera Trebbia je i dražba obrazů od známých osobností. Kam jde výtěžek z této dražby?
Konkrétně z této dražby dělíme výtěžek rovným dílem pro občanské sdružení Pomozte dětem při České televizi a Nadační fond Trebbia. Nezapomínejte, že Evropská cena Trebbia je dotována částkou 100 tisíc korun. V minulosti jsme kromě Pomozte dětem přispívali i jiným vybraným nadacím a spolkům. Mohu říci, že za posledních třináct ročníků konání Evropské ceny Trebbia jsme přerozdělili celkovou částku 12 455 000 korun.
Jak dlouho celou akci připravujete?
Prakticky celý rok. Nejdůležitější je získat finanční prostředky. Kromě České republiky jsme doposud našli sponzory i v Ruské federaci, na Slovensku, v Německu nebo Švýcarsku. A kdysi dávno jsem dostal půl milionu od mongolského sponzora, s nímž jsem se náhodně seznámil na letišti v Moskvě.
Není váš život plný náhod?
Náhoda neexistuje. Existuje jen úkol, který tady na zemi každý člověk má a měl by ho splnit, než se rozplyne do jiných forem. Je potřeba si plnit sny, ale většina lidí se za svoje sny stydí, nebo je nemá. Já je mám. Generálního partnera Trebbia za poslední tři roky oční kliniku Jána Leštáka jsem našel téměř zázračně. Bydlím na Praze 13 naproti této klinice. Jednou večer jsem se díval z balkonu z třináctého patra na jeho kliniku a napadlo mne, že mu druhý den zavolám, zda bych mu mohl přinést materiály o Trebbii s prosbou, jestli by je mohl ukázat některým svým bohatým klientům. MUDr. Lešták souhlasil. Materiály jsem mu předal. Za několik dní mi zavolal a řekl: „Miro, já to nikomu ukazovat nebudu. Já sám budu tvým reklamním partnerem.“ Připadá mi to jako duchovní hra s vesmírem a lidskými dušemi.
Dá se říci, jaký je finanční rozpočet na jeden ročník?
Od čtyř do osmi milionů, podle toho, kolik peněz seženeme. Ideální by bylo sedm, osm milionů, abych nemusel prosit firmy o různé slevy a nabízet jim různá barterová vyrovnání.
PhDr. MgA. Miro Smolák se narodil v roce 1951. Vystudoval filozofii na Univerzitě J. A. Komenského v Bratislavě a na Humboldtově univerzitě v Berlíně (1972 až 1977). Dálkově vystudoval Dokumentární filmovou režii na FAMU v Praze. Od roku 1977 do 1987 byl referentem pro kulturu v Československém kulturním středisku v Berlíně. V roce 1987 začal podnikat a založil v Berlíně firmu MIRO, která produkovala reklamní a dokumentární filmy a organizovala výstavy československých umělců v západní Evropě. V roce 1994 přestěhoval společnost MIRO do Prahy do kostela svatého Rocha. V roce 2001 byla galerie na základě veřejného výzkumu The Gallup Organization vyhlášena „nejoblíbenější komerční galerií v Praze“. Do povědomí pražské veřejnosti se Galerie MIRO zapsala také pořádáním běžeckého závodu Miroton – Během za uměním, jehož spolupořadatelem je Prague International Marathon.
