ATAS je vlastně zkratka a znamená Antonín Taichman a společníci. Tento název firma používala až do znárodnění v roce1948, pak byla začleněna do koncernového podniku MEZ Náchod, a tak fungovala až do roku1992. Tehdy se vrátila ke svému původnímu názvu a o dva roky později se stala akciovou společností. Dnes má dva provozy a výrobní zaměření se ani po privatizaci neodchyluje od tradice. ATAS vyrábí jak elektromotory pro všeobecné použití, tak i "zákaznické" motory, konstrukčně přizpůsobené účelu použití. V současné době zaměstnává asi 760 lidí. Ing. Otto Daněk, od roku 2002 generální ředitel této společnosti, spolupracuje externě s Univerzitou Pardubice (fakulta ekonomicko-správní) a Vysokou školou finanční a správní v Praze.
Cítíte se být českou firmou, ale vaši akcionáři sídlí převážně v Německu (51%). Jak se vám s nimi daří spolupracovat?
Museli jsme si je tak trochu „vychovat“… Naštěstí došlo k dohodě a nenutí nás k vývozu kapitálu. Dohodli jsme si, že němečtí akcionáři jsou strategickými investory a nechávají nám prostor pro rozvoj firmy. Takže co si v Čechách vyprodukujeme, to si tady spotřebujeme a použijeme na zvelebení firmy. Loni jsme takto například zateplili budovu a ušetříme nemalé náklady na energie. Já jsem už na čtvrté „velké štaci“ v roli ředitele firmy a předsedy představenstva a musím říci, že tuto spolupráci s akcionáři považuji za nejlepší. Podařilo se nám dojít ke korektní a férové dohodě, snažíme se, aby firma myslela na budoucnost, aby nespotřebovávala ihned vše, co vyprodukuje nebo dokonce to, co vyprodukuje, posílala za Krušné hory. Myslím si, že jde o mimořádný vztah mezi statutárním orgánem a akcionáři firmy.
Jak se vám podařilo vychovat akcionáře ke střízlivosti? Vždyť chuť sáhnout po zisku je jistě velká…
Abyste přesvědčila akcionáře, velmi inteligentní lidi s přehledem o ekonomice, je třeba mít srozumitelnou vizi. To ale nestačí, musíte znát také jasnou cestu a akcionáře přesvědčit, že cíl nemůže být jen tvorba zisku, ale že jde o dlouhodobou prosperitu. Je důležité umět do podniku vhodně investovat, smysluplně doplňovat technologii, lidi, odborníky… A tady narážíme na velký problém: odborníků, zejména v oblasti elektrotechniky a strojírenství, a vůbec odborně vzdělaných vysokoškoláků, velmi ubývá.
Hlad po technických profesích a odbornících, nejen z řad vysokoškoláků, zaznívá z úst ředitelů výrobních podniků už delší čas, proč ho naše školství nevyslyší?
Externě spolupracuji s některými školami a snažím se získávat ty nejlepší z nejlepších, ale je třeba změnit celý systém školství. Na ministerstvu školství se ovšem ministři „točí“ nejrychleji. Vymyslí nějakou koncepci, začnou ji naplňovat, ale během půl roku přijde nový ministr, s novou koncepcí, a historie se opakuje. Co se týká strojírenství a elektrotechniky jsme na tom velmi špatně, příčinu vidím v naprosto špatném systému vysokých škol. Kapitační příspěvky jsou cestou do pekel, protože nutí školy brát větší počet studentů než jsou schopny pojmout, Výsledkem je nedostatek vzdělaných odborníků. Jestliže škola je dimenzovaná na 300 až 350 studentů v jednom ročníku a vezme jich 450 až 500, tak vznikají problémy s prostory, dále problémy s pedagogy, kteří nechtějí dojíždět do menších periferních měst mimo Prahu a krajská města, a tyto obory postupně zanikají. Za posledních deset let došlo k dramatické změně v počtu vysokoškoláků na technikách. Zatímco tehdy studovalo zhruba třetina studentů na vysokých školách technické obory, dneska je to sotva šestnáct procent. Pokud trend bude pokračovat, budeme mít spoustu politologů, filosofů, ale zaniknou tradiční obory, které nás živily už za první republiky, tedy strojírenství, elektrotechnika a chemický průmysl.
Dalším problémem je, že podstatná část vysokých škol už nedělá přijímací pohovory. Na školu se tak dostávají studenti, kteří mají nižší IQ než 100 bodů, což nestačí ani na střední školu. A tak procentuálně roste počet obyvatel s vysokoškolským titulem, ale určitě nejde o znamení, že naše populace je chytřejší. Ve skutečnosti se snižují nároky škol a to je další cesta do pekel.
Znamená to, že i ona hrstka absolventů, která nakonec absolvuje vysokoškolské studium techniky, není připravena dostatečně do praxe v průmyslu a v závodech?
Ano, a my si je musíme určitým způsobem dovzdělávat. Činíme tak s pomocí našich odborníků – technologů, konstruktérů, ale i ekonomů a tím si dotváříme absolventy vysokých a středních škol takříkajíc na míru. Ale na všechno nám síly nestačí, takže už asi sedm let spolupracujeme s Centrem andragogiky v Hradci Králové, kde společně připravujeme hlavně dlouhodobé vzdělávání. A musím říci, že nám vycházejí vstříc, pořádá se vždy konkrétní školení pro konkrétní okruh lidí, ať už jde o ekonomiku, jazykové dovednosti nebo i o generovou problematiku.
Co tedy nejvíc studentům chybí, když vyjdou ze školy?
Já tomu říkám obyčejný selský rozum. Všichni mají ohromné množství vědomostí, což je pro naše školství typické. Možná je to kacířská myšlenka, ale já říkám, že v dnešní době si člověk nemusí tolik pamatovat, máme internet. Werich říkával, že „pamatovat si musej ty blbý, chytrý musí vymejšlet“. Naše školství neučí analyzovat a syntetizovat data, studenti s nimi neumí pracovat. Když jim dáte pár čísel, aby z nich vyvodili důsledky třeba v ekonomice, tak je to katastrofa.
Proč myslíte, že na požadavky z praxe školství nereaguje?
Jeden z důvodů už jsem zmínil – častá výměna ministrů a chybějící dlouhodobá koncepce. Do té se ani žádnému politikovi nechce, protože když zavedeme správné postupy do škol, stejně první ovoce v podobě kvalitních absolventů uvidíme nejdříve za pět, respektive deset let, vezmu-li v úvahu i střední školství. Za tu dobu jsou několikeré volby a to politiky nezajímá. Vyučující se navíc s oblibou uzavírají do své bubliny „rajské zahrady“ a mají své představy, které v řadě případů nekorespondují s potřebami průmyslu. Myslím na ty nákladné granty na výzkumy, které však končí v šuplíku. Ale jsou i dobré příklady, třeba Technická univerzita v Liberci, tam spolupracují s průmyslem a vychovávají studenty pro život. Těm bych dal bianco šek, protože dokázali, že to umí. A dokud se nezmění hodnocení škol podle toho, jak jsou jejich absolventi uplatnitelní na trhu práce a jak se jejich vynálezy a výmysly dají v životě uplatnit, tak se se vzniklou situací dá těžko něco dělat.
Nechybí i společenská podpora technických oborů?
Já nejsem příznivcem regulací, ale tady bych regulaci ze strany státu uvítal. Nebo alespoň pozitivní diskriminaci, to znamená , že by se podpořily obory, které byly odjakživa našimi nosnými. Jen pro zajímavost: český export dosahuje hodnoty 80 % HDP, ale my nemůžeme vyvážet filozofy, my musíme vyvážet výrobky a ty musí někdo vyrobit… Takže jedna z možností by bylo vypisování grantů a stipendií, které by motivovaly studenty. Mohly by se vypisovat granty na obory, které by aktuálně Česká republika potřebovala. Myslím si, že by bylo velmi vhodné, dát určité osvobození od školného na obory, které budou prioritou pro naši zemi.
Takže kdyby politici chtěli průmyslu opravdu pomoci , tak by měli místo investičních pobídek postavit na nohy školství?
Investiční pobídky mohou českému průmyslu i škodit, protože je většinou dostávají zahraniční partneři, což bývá přímá konkurence našemu průmyslu. Jestliže někdo dostane na zřízení jednoho místa deseti až statisícové dotace, jestli je osvobozen deset roků od daní, dostane od státu nebo od regionu pozemky, tak to jsou všechno atributy, které pozitivně ovlivní naší konkurenci, ale de facto poškodí nás jako výrobce, kteří musíme daně zaplatit, nedostali jsme vůbec nic zadarmo a musíme si všechno koupit. Kdyby se ale začalo se školstvím, tak by to prospělo celému průmyslu. Jak jsem říkal, inkubační doba je dlouhá a každý chce zviditelnit jen sám sebe. Možná ale kdyby se našel osvícený ministr školství , který by ho z gruntu překopal a postavil na nohy, tak by se zapsal do dějin jako ministr, který zachránil český průmysl.
Poznámka redakce k zamyšlení:
Ministr školství Marcel Chládek plánuje umožnit vysokoškolské studium i bez složení maturity:
http://www.novinky.cz/domaci/326320-chladek-skolstvi-zmenim-ale-neprichazim-s-revoluci.html
