Rád bych pokračoval v polemice, kterou naposledy vedl Jan Sedláček, o pracovitosti či lenosti českých zaměstnanců. Kdo se do ní připojí se svým příspěvkem další?
V našich zemích byla pracovitost poškozena komunismem. V úřadech i ve výrobě. Hodně lidí v oněch dobách chodilo do práce jako do jakéhosi společenského klubu, kde si prvně nazuli domácí bačkory, posnídali, podebatovali po telefonu, přečetli si noviny a pak s velkou časovou ztrátou přehodili pár papírů z jedné strany na pravou. Jejich podnik je zaměstnával, protože to měl v plánu. Práce, kterou po nich chtěl, byla často neefektivní – týkala se plnění byrokratických předpisů, plánování atd. A to nepočítám nesystémové a zdlouhavé vedení zakouřených pracovních porad a už vůbec ne politické schůze SČSP, SSM, ROH a KSČ s velmi formálním obsahem, o němž si každý myslel své a raději vypnul. Pracovní prostředí s plnými popelníky a sektorovým nábytkem bylo nevábné a proto kde kdo raději svůj stůl opustil a šel si něco zařizovat nebo nakupovat.
Taková byla situace ve většině československých firem a úřadů, snad s výjimkou podniků zahraničního obchodu, kde existoval určitý racionální a smysluplný systém a kde okolnosti nutily obchodní specialisty zodpovědně pracovat. Odpovídali totiž za hodnoty v devizách a jejich chyba by byla nebezpečná s následnou dohrou na prokuratuře. Jejich práce byla ovšem nejen smysluplná, ale i zajímavá, umožňovala dokonce i cestování po světě. Cestování znamenalo hlavně poznání, kontakt se svobodným tiskem a nevídané nákupní možnosti, navíc i mnohanásobek českého průměrného platu vzniklý cestovními dietami.
Do práce co nejdříve před východem slunce...
V továrnách pracovalo dělnictvo, ze všech skupin obyvatelstva snad vrstva k "dělnickému" režimu nejvíce kritická. Míra hlouposti a formálnosti v tamním managementu byla velmi vysoká. Dělníci často neměli normální podmínky k práci, protože cosi důležitého pro výrobu chybělo. Do práce chodili po rakousko-uherském zvyku co nejdříve před východem slunce, aby nezřídka mohli svou činnost na pracovišti co nejrychleji pod záminkou svačiny opustit a věnovat se doma svým melouchům a koníčkům.
Stát potřeboval politickou disciplinu, aby zůstala nedotčena vedoucí úloha komunistické strany. Proto vyžadoval i disciplinu ekonomickou ve formě nesmyslné míry plánování. Vzal podnikům iniciativu a s centralizovanými penězi i samostatnost. Zainteresovanost podniku byla ve výsledku nulová. Vedoucí, které těžko šlo nazvat managementem, se snažili hlavně o to, aby měli příležitost zalíbit se místním politickým špičkám. Pokud si komunistická strana uvědomila, že tento systém nefunguje a snažila se ho reformovat, vždy zvítězily politické obavy z případné vyšší míry samostatnosti podniků a každá reforma tak skončila jako paskvil.
Než přejdeš ulici, rozhlédni se...
Poměry po roce 1989 přinesly mnoho nového. Různí dobře placení konsultanti přinášeli ze Západu v rámci manažerských kursů osvětu o tom, že ráno slunce vychází a večer zapadá. Nicméně nová situace probudila schopnost Čechů poradit si s problémy a řešit věci účelně, třeba i netradičním způsobem. Situace se dostala na zcela jinou a racionální výrobě odpovídající úroveň – zejména ve výrobních podnicích. Logistika, organizace výroby, kvalita, zásobování se dostaly na smysluplnou úroveň, i když mnohé japonské metody převzaté v USA a přinášené po převratu ze Západu k nám neznamenají nic jiného než staré baťovské logické pravdy o tom, že než přejdeš ulici, máš se prvně rozhlédnout. V nevýrobních pozicích je ovšem situace méně racionální.
Naučili se poslušnosti a flexibilitě...
Obludnost reportingu a míra plánování mezitím na Západě dospěla do nebývalé úrovně, takže hlavní úlohou dnešních mladých pracovníků i u nás je hlavně vytvořit na computeru krásnou tabulku, jejíž mdlý obsah je již druhotný. Někdy mám dojem, že velké světové značky zaměstnávají v tuzemsku své týmy spíše jako důkaz své statistické velikosti, protože vědí, že pokud by nebyli zaměstnanci, platily by se vyšší daně z vyššího zisku a vše by vyšlo na stejno. Šéfové tedy mohou být důležití při pomyšlení, kolik pracovních týmů jim podléhá. Alespoň tito mladí lidé pracují a berou své vysoké platy v hezkém kultivovaném prostředí. Naučili se poslušnosti a flexibilitě a umí se pohybovat ve velkých korporacích, jakými dříve u nás byly pouze již zmíněné podniky zahraničního obchodu. Velké rozhodování se v těchto firmách beztak dělá v západních centrálách, takže přesun těchto mladých na samostatně myslící posice není lehký. Navíc je přerušován vynucenou mobilitou vzniklou občasným, pro zaměstnavatele osvěžujícím, propouštěním. Tutéž práci totiž udělá za méně peněz o pět až sedm let mladší, flexibilní, poslušný, zaměstnavatele obdivující a za práci ve značkovém podniku vděčný nový pracovník.
Lépe se cítíme v lineárním řízení...
Lze shrnout, že základem českého přístupu k práci je schopnost řešit problémy třeba i netypickým nebo nepředpisovým způsobem. Jsme racionální a vynalézaví, v práci velmi individuální. Lépe se cítíme v lineárním řízení, kdy ale manažer ze sebe nedělá genia, kterým většinou ani není, ale respektuje moderní americké vztahy se svými týmy. Pokud se ovšem český podřízený octne v situaci, kdy jeho management není na výši, aby schopnosti svých podřízených pochopil, následuje stažení se českého pracovníka do sebe. Ze svého kouta pak už jen ironicky sleduje cvrkot kolem bez následného hlubšího přínosu společnosti. To už je ovšem záležitostí vnitřní inteligence té či oné korporace a příslušného managementu.
Autor je headhunter. Pracuje jako Managing Partner ve společnosti Václav Baloun, J.C. a Rosehill, Executive Search
Foto: © jirkab - Fotolia.com
